Bylo pozdní páteční odpoledne, schylovalo se k dešti a svět vypadal překvapivě anticovidově. Z nádraží, na kterém jsem se před chvílí rozloučila s děti, jsem do centra vykročila pěšky.
Tu cestu miluju. Její střední úsek vede po náplavce a to si moc užívám. Výhled na Vyšehrad, výhled na celé nábřeží nejdříve z jedné a pak druhé strany, výhled na Pražský hrad. Úžasná podívaná, kterou moje duše nasává každým pórem.
Vzhledem k situaci jsem čekala opuštěné ulice a melancholické ponoření do sebe sama. Jenže opak byl pravdou. Potkávala jsem spoustu lidí. Na hřišti si hrály děti, skatepark ožil bandou kluků na kolech a skejtech a i hřiště obsadili chlapi s basketem. U Vltavy si hloučky přátel opékaly buřtíky. I přívoz u Železničního mostu byl v plném provozu. Takové běžné jarní skoro víkendové odpoledne.
Zaplavila mě neuvěřitelná vlna potěšení. Navzdory tomu, co se teď vládnoucí třída snaží vytvořit, jsem byla svědkem přátelskosti a spokojenosti lidí, kteří prožívali společný čas. Dýchlo na mě normálno. Díkybohu! Ulevilo se mi, že v některých lidských duších zůstal svět v pořádku.
Dodalo mi to naději.
Jestli si tohle zachováme všichni, nebo to v sobě znovu probudíme, a odsuneme všudypřítomný, dusivý a přehnaný strach a stres, svět se opět stane lepším místem k žití.
A kdo tohle pochopí, i přes všechny lockdowny a politické boje u korýtek, bude se navzdory zákazům a příkazům cítit svobodný a silný…
Teď je víc než jindy dobré si připomenout, že to, jak se cítíme, je na nás. A přestože jsou chvíle, kdy je to sakra těžký, protože dostat se do takových pocitů vyžaduje naši plnou pozornost a dost možná i pevnou vůli a neohroženost, věřím, že je to nejen správně vynaložená energie, ale pro naši budoucnost dokonce nutnost.
Tak co, jdete do toho?