Vždycky mě fascinuje, jak se umim hecnout. I když to nedává smysl, i když to je hrozně na hraně a pak si tim způsobím větší stres, a kvůli čemu to? No, vlastně ničemu, ale když vás v jednu chvíli víc bolí, jak to je, než co kvůli tomu sobě způsobíte, tak prostě jdete a musíte to udělat. Nebo se alespoň o to pokusit.
Možná že tohle napětí, ta snaha urvat si kousíček, je něco, co to celé živí. Ups. Díky tomu to držíte v polospánku nebo položivotě. Jak poznám rozdíl? Kde je ta hranice, kdy živíš oživlou mrtvolu a kdy oživuješ tonoucího… Pfff, dobrá otázka.
Jen jestli není tahle úvaha jen marnou snahou vytvořit nějakej = aspoň trochu zajímavej (ach, kééééž by!) perex. Tsss, všechno musí vykecat! Tak nic. Dneska to bude vo věcech a vo emocích (třeba méněcennosti) a případně jinejch laskominkách, který probublaly nečekaně na povrch. No, asi je nás tu víc trochu nahniličku. Pííís.
MATERIE… Víš, co máš doma?
A vyznáš se v tom? K téhle primitivní, ale dost podstatné otázce mě přiměl článek na zavedení domácích rozcestníků od 365tipů. Možná trochu nesouvisející, protože je pro vonline věci nebo tady pro chytrou domácnost, a stejně. Na ty reálný mi to přijde mnohem zajímavější. A mega užitečný.
O množství triček, počtu židlí nebo talířů má člověk vcelku přehled. Ale co knížky? Nebo vzpomínky? Sbírky? To už taková sláva není. A tak si pohrávám s myšlenkou, že si nějaký systém přehledu toho, co mám, fakt vytvořím (se asi nudim, bo co!). Protože i když si ráda fandim, reálný povědomí můžu mít jen vo tom, co denně používám. Kolik to tak dělá procent? Jako využití mozku? Ehm. Pak by to znamenalo, že 90 % věcí doma jen je. Většinově nevyužitý. Pravděpodobně zbytečný. Zabíraj místo i mozkovou kapacitu. Minimálně tu emoční.
Jasně, že všechny nejsou k odepsání. Zohledním teda sezónnost a vzpomínky – 80 %. No a knihovnu taky nevyhodim. Pochopitelně. 70 %. Furt dost věcí na zapsání do nějakýho chytrolistu „co mám doma“. A tak se opět připomněl, nezván a nevítán, úklidový plán. Jo, jediný řešení je vyházet bordel (nazývejme věci pravými jmény, že) a udělat si pořádek.
V písíčku to všechno vypadá ízy pízy. Kdo tu není nováček tak ví, že to tady bylo už bambilionkrát. V textu velmi oblíbený téma. Stálice mezi super truper nápady. Nevomrzí se. Co s tim? No, prostě začnu. Uklidím si pokoj. Pffff, kecáááááám😅
Pošolíchala jsem četdžípýtý, abych měla jasnější ideu, kterou snad zvládne i tragéd bez času, co špatně dokončuje (pokud jde vo věci pro něj!) a začnu nejfrekventovanějším místem – pracovním stolem. Vylezlo z toho, že každej tejden projdu 2 šuplíky. Na závěr zpacifikuju i prostor kolem a desku stolu. A je to. Prej!
Zlatý voči. Nebooooo… když z toho udělám prioritu, zvednu zadek, vodhodim výmluvy a udělám to, tak na začátku května bude 1/8 pokoje uklizená. To zní dobře, co. Právě, že vůbec, ale 2 hodiny tejdně pro lepší lajf? Hmmmm, asi by šlo. Tak už mám úkol v kalendru. A ne, neptejte se za měsíc, jak to dopadlo.
ŽIVOT… Co ještě není za tebou
Máš už vztahy vyřešený? Nebo tam máš ještě něco k provětrání? Protože jestli jo, tak se ti to mohlo tenhle tejden aktivovat. Hlavně to, co si myslíš, že zpracovaný máš nebo (a to je lepší) vyleze něco, vo čem jsi vůbec nevěděl, že je bys měl pochopit, poznat, prozkoumat…
Možná tě nepřekvapilo nic (šťastlivče!) a možná že fest, jako mě. Mrkni na tohle úplňkový povídání od SilviRei. Protože… je to živý. A můžeš to řešit. Některý věci prostě nemusej bejt takový drámo, kámo, když víš, že se to aktivuje😅
Já si užila comeback méněcennosti. Překvapila mě síla i rychlost průletu. Nejen co se zásahu emoce týče, ale i uvědomění a puštění toho, co se otevřelo, a hození zpět do neutrálu. Přišlo mi zajímavý, až neskutečný, prožít proces, ve kterým bych se před lety topila několik dní nebo i tejdnů, zrychleně – na dno a zpět během 48 hodin. Pěkná zpětná vazba! Nejen v tom uvědomění, ale i v práci, kterou už jsem v sobě odvedla, byť jsem si toho doteď nemusela všimnout (ne, nevšimla, no). THX🙏
Jo, pořád to ve mě je. Není to definitivně vyřešený. Ani po tomhle úplňku. Ale mohla jsem to uvidět, líp tim projít a zpracovat si to. Nedefinovat se tím (nebo aspoň ne tak dlouho) a radši to v klidu pustit. Nekrvácet zbytečně, i když mě to stáhlo do silný sebelítosti. Brutální konfrontace. A současně nedávala smysl. Proč přidávat další rány? Proč čekat na záchranu zvenčí? Chach, není důvod. Není. Žádný. Vůbec žádný.
Takže jestli si prožíváš něco vlastního – silnýho a nečekaně drásavýho a ještě v tom si až po uši, tak nemusíš. Už to nemusíš znovu prožívat tahle, jestli vopravdu nechceš. Protože pokud se v tom zase mácháš, je to spíš o způsobu, jak vo tom přemýšlíš (tak jako já). A tím pádem si to zase můžeš vodmyslet. A to doslova.
Věci zase můžou bejt v rovnováze (což neznamená nutně růžový) a nemusej nikoho z nás srážet na kolena. Vystoupit ze starejch konceptů je teď vyloženě podpořený. Chyť tu příležitost, pokud k tobě přijde! Držím ti palce. Yes.
MINIŠLENKY
- Díky tomuhle článku uvažuju pořídit si knížku POSLÁNÍ. Třeba se v tom taky najdeš.
- Tohle znáš? Jestli je zázvor chuť, která ke pro tvoje chuťové pohárky „trochu moc“, tak zkus Galgán (já rozhodně zkusim).
- Probíhá Týden snění! Jsi začátečník v tématu lucidního snění? Tak se tady u Honzy rozhodně zastav (ještě je možnost mrknout ze záznamu)
- Jestli v tom máš vobčas hokej (já jo), tak tady pěkný blbuvzdorný manuál: Jak třídit vo Velikonocích