Takový ty tejdny, kdy nevíš, čí seš… Jen víš, že to musíš prolomit. I kdybys nad tím měl zhebnout. No, to jako úplně doslova ne, ale dobře to zní v tom perexu, co? Tak snad neva, že to tam nechám, protože to tak nějak vystihuje všechno.
Jedu prodejní kampaň s klientkou. Je to super kampaň. Ale už je to dlouhý. Jakože faaaaaaaaaakt dlouhý. To tak s kampaněma bejvá. Jsou delší než by člověk chtěl. Pak ti lezou i ušima. Mě teda rozhodně. Nedělám vlastně nic moc jinýho, jak je to intenzivní, ale i když to vypadá, že si stěžuju, tak ne e. Jen konstatuju. Aktuální situace je náročná a obdivuju svý tělo, jak to pořád zvládá. I když čelí náporu neuvěřitelnýho kalibru. Děkuju! Děkuju ti, zlato!
DUBEN… patří játrům
Játra maj (kromě jinýho) ráda kyselou chuť, pampelišku, ostropestřec mariánský, nebo když jim trochu ulevíš v jídelníčku vod smaženýho, pečenýho a tučnýho! Jooo a hlavně – oceněj tvůj smích. Neptej se mě proč. Předpokládám, že nepotřebuješ mít důvod k tomu, aby ses pořádně a vod srdce (nebo i hraně) zasmál. A pokud je potřeba, tak nebuď línej a vytvoř si ho. Protože naše nálada je nakonec hlavně o nás. A jestli si ji necháváme vod někoho zkazit, tak je to hlavně náš problém.
Já vim. Vždycky to není jednoduchý. I já někdy ujedu a sklouznu pěěěěěěkně dolů. A máchám se v tom. Všímám si ale, že s věkem přichází jedna úžasná vlastnost. Některý věci začínám mít na salámu. Prostě člověku nějak dojde, že rozčilovat se určitejma věcma, nedej bože si tím nechat zkazit náladu, nedává jaksi smysl! Z žádnýho hlediska. A logický je jen jedno z mnoha.
Nakonec to nejhlavnější je dycky a pouze naše tvůrcovský hledisko. Když jsme nas*aný, smutný, vzteklý, ublížený atd a udržujeme se v tom, hňácáme to myšlenkama, ale třeba i postojem, tak jsme jen nevyužili možnosti, který máme k dispozici. K čemu? No přece abysme se dostali do lepší nálady – nebo aspoň do stavu nenas*anosti, že jo.
Takže jestli ještě nemáš „ten věk“ nebo chceš ultra jednoduchý triky, ke kterejm nepotřebuješ nic jinýho, než je udělat, tak tadááááááá, tady sou. Výsledek garantovanej. (A ne, nemůžeš to výsledek vymáhat, když to máš vode mně grátis!)
- POSTOJ – se narovnej.
Zvedni hlavu. Vytáhni se. Uvolni ramena… Jak stojíš, respektive, jak se hrbíš, když si s náladou dole? Hm. I ta tvoje páteř se vohne jako zvadlej stonek a s tím se to snadno vzdychá, stěžuje a skuhrá. Takže udělej vopak. A chvíli vydrž. Nebo dvě. Nezapomeň dejchat. Klidně, přirozeně. Vítěznej postoj dřív nebo pozdějš zafunguje.
- ÚSMĚV – na správnou stranu, tedy nahoru.
Nemusíš se smát, není-li ti do smíchu. technicky stačí jen zvednout koutky. Je prokázaný, že zvednutí koutků a výdrž v pozici cca 20–30 sekund (aspoň myslím) způsobí v mozku spoko reakci. Prostě ta naše mimika je propojená až do myslivny. Pecka věc.
Tady ještě trik, kterej sem kdysi získala od Lucky Kolaříkový (díky, používám a funguje skvěle!). Zvedni koutky i bez smíchu. Jak? Vyceň zuby a čapni mezi ně tužku, na šířku, mezi obě čelisti. A drž! Dvacet, třicet sekund. Když se koukneš do zrcadla, dopřeješ si i 20 sekund zvednutejch koutků bez tužky. Změna nálady z mozku je super hack.
ŽIVOT… Kam jede tvůj vlak?
Vzpomínám si, jak jsem kdysi jela domů s firemního setkání. 4 baby v kupéčku. Kecalo se, smálo a nakonec to vlastně bylo i docela vážný. To se někdy na dlouhejch cestách stane.
Jelo se a najednou ve vzduchu visí otázka, jestli sedíme v tom správným? Hmmmm. Zaraženě koukám na ubíhající krajinu za oknem. Jo, seděla jsem ve skutečným vlaku a došlo mi, že tenhle vlak mě dostane domů, ale co ty „jiný vlaky“? Třeba pracovní? Ten sjel z cesty.
Snažila jsem se tehdy zjistit, kdy se to stalo. Netuším… No, možná jsem tušila, jen mi tehdy nedošlo, že je to rána na probrání. Trvala to, ale probrala jsem se. Zničená. Vyhořelá. S ekzémem ze stresu. Z rozmetanejma snama o tom, jak budu psát a dělat co mě baví a to mě dovede ke slávě a bohatsví. Nedostalo. Probrala jsem se a viděla, že můj sen de do kopru.
Lístek do vysněnýho vlaku vypadal luxusně. Nepochybovala jsem o tý skvělý příležitosti (a nutno dodat, žepochybuji ani dnes). Jen mi tehdy nikdo neřekl, že nestačí jen nasednout a je to. Zapomněla sem koukat z vokna. Zapomněla sem sledovat cestu a nechala se jen vézt. Naivně a trochu dost nedospěle. Cesta snad navěky. S žádnou výstupní stanicí, když je to přiležitost snů!
A najednou tu sedim a hledám tu zatracenou ruční brzdu. Nepoznávám krajinu za oknem. No boděť, když sem zatáhla závěsy. Ten pocit se těžko popisuje. Žádnej blesk z nebe. Spíš takový vnitřní „Fííííha, kde to sakra sem? A vůbec, kam to jedu?“
Dochází mi, že i když nemám páru, na který výhybce se to podělalo, můžu si za to sama. Úleva a děs současně. Úleva, že vim. Děs, co s tim a co potom. Zpětně je to vlastně děsně legrační a smutný. Ale s těma vlakama se to má furt podobně.
Jakmile ti dojde možnost volby, můžeš se z cestujícího stát strojvůdcem. Nevrátíš nic, ale můžeš zastavit nebo to votočit. Hned nebo na prvním nádraží. Nebo vyskočit za jízdy – challenge pro extra vodvážný. Někdy ale jediná možnost, než jen vyčkávat, zda se to samo nebo až potom. No, samo se nic. Ažpaky jsou země sama pro sebe. Taky vyzkoušeno!
Tak co, kam jede tvůj vlak? Jestli jedeš ve „špatným“ vlaku“ zbytečně nelelkuj a vystup hned, jak to půjde. Že nezastavuje? Nesmysl. Udělej cokoliv, abys ho zastavil. Vystup dřív, než dojedeš do p*dele, ze který se budeš sbírat po kouskách. Někdy jsou prozření prostě kreativnější než bys čekal, no. Ale na druhou stranu, každej jak potřebuje.
Minišlenky
- Všimli ste si, že gastro je plný lží? Moravský vrabci nejsou z vrabců. Španělský ptáčci nejsou ze Španělska. A že nejsou z žádnýho ptactva taky nebudeme rozmazávat. A Medvědí krev? Tu zachrání snad jen barva. A stejně to milujem, lži nelži, co 😀