Zasednout a psát. Psát, i když nemám nápad. Psát, i když se mi vlastně nechce, protože mám pocit, že už není co říct. Psát, protože dokud nezačnu, opravdu nevím, zda je to pravda nebo jen domněnka. Když si dáte úkol, jdete ho splnit. Nepřemýšlíte, zda víte jak na to. Jdete to jen udělat. Tečka.
Tomu se říká disciplína. Aspoň myslím. A je zajímavý sledovat, jak jsme schopni a ochotni v průběhu času dělat věci, který jsme si vědomě naordinovali. Je zajímavý dívat se, jak to občas chceme zpochybnit nebo obejít. Je zvláštní, jak snadno si najdeme důvody, proč to teď nejde, ale nedáme ani kapku z téhle energie do samotné akce. Myslím, že Brian Tracy má pravdu, když tvrdí, že právě sebekázeň je to, co dělá lidi úspěšné. Protože je to právě sebekázeň, která nás nutí dělat to, co dělat máme, bez ohledu na to, co se nám chce nebo nechce. Bez ohledu na všechny výmluvy a důvody, proč by to nešlo…
Učím se to. Fascinuje mě sledovat, jak hodně záleží i na té samotné činnosti. Paralelně jedu podobnou výzvu v kreslení. Výsledky jsou ale naprosto rozdílné. Za celých 66 dní, co mám právě za sebou, jsem jen jednou nedokončila kresbu, ale měla jsem alespoň náčrtek. Pouze dvakrát se stalo, že jsem nepublikovala obrázek následující den, protože prostě bagr. Nevyfotila jsem to a v jedenáct večer se mi nechtělo řešit, jak co nasvítit, aby to bylo použitelný…
S psaním to má úplně jiný grády. Většinu věcí napíšu. Některé sice ještě dopisuju druhý den, protože mám rozepsáno a nevím, co s tím. A pak je tu ten zádrhel. Dojem, že bez pointy to prostě nemůže ven na světlo internetu. V záložce Evernotu se kupí texty a čekají, co já na to. Smiluju se a dopointuju to? Jako kdyby snad každá věc musela mít nějaký důvod. Jako by nestačilo jednoduše něco napsat a nechat to tak, jak to je. Nehledat všude hlubokomyslný myšlenky. Nehledat něco za každou cenu, protože…
A tak si dávám za úkol, nehledat víc, než jsem schopna v tuhle chvíli vidět. Vzít to, jak to je = prostý psaní, který jen trénuje disciplínu a výdrž. Nic víc.