Někdy si naříkáme, že nás náš sen zklamal. Že náš sen byl jen přelud a že jsou možná ptákoviny všechny ty kecy o snech a jejich plnění. Jsou a nejsou. Záleží, jestli pochopíme, co se skutečně stalo.
Vzpomínám si, jak jsem kdysi zahlídla první inzerát v jisté firmě a říkala si, jak by bylo boží být její součástí. Líbilo se mi všechno – lidi, produkty, vize a to, kam to celé směřuje a že bych i já mohla být u zrodu něčeho nového, něčeho, co opravdu mění svět a lidem životy. Byla to neskutečně vzrušující představa. Ale přestože jsem chtěla, něco ve mě mi po chvíli zvažování říkalo, že teď to není pravá chvíle, že mám počkat.
Za rok, přesně když se blížil konec druhé mateřské, na mě vykoukl inzerát. Uuuuuuf. Psát za peníze? Wooow, to je síla. Ta představa mi totálně zamotala hlavu a srdce mi nadšením bušilo v každé buňce mého těla a já celou svou duší zatoužila být ta, která na tom místě bude. A když mi pak během týdne přišla odpověď, abychom se setkaly naživo a případně domluvily spolupráci, splnil se mi sen.
Bylo to skvělý. Naučila jsem se spoustu nového. Starala se o blog, o facebook, začala psát prodejní texty, PPC reklamy, e-maily a prodejní kampaně. Chodila jsem na semináře a setkávala se s partou báječných lidí. Všechno vypadalo dokonale, já se cítila skvěle a chtěla jsem ze sebe dostat maximum.
Možná v tom byl celý ten problém. Chtěla jsem být nejlepší a nejpřínosnější, ale přitom jsem měla být hlavně jen svá. Pochopit, kdo skutečně teď jsem a že si to za každé okolnosti určuju já. Měla jsem nastavit hranice, nebát se říkat ne a nechtít se stále někomu nějak zavděčit. Zkrátka nebýt ta hodná holka.
První rok frčel bezchybně, a pak jako bych najednou začala bojovat o každý den. Držela jsem se svýho splněnýho snu a nechápala, proč mě to bytí přináší víc bolesti než radosti. Vždyť je to můj sen, proč se cítím takhle mizerně? Nechápala jsem to. Místo abych se zastavila, přidala jsem. Držela se představy a snažila se najít, než mi došlo, že takhle to dál nepůjde. Že mohu dál růst jen když odejdu.
Musela jsem odejít ze svýho splněnýho snu a vydat se na další neprobádanou cestu. Zdrblo mě to a současně osvobodilo. Pachuť po zničeným snu ale stále někde v koutku mojí duše zůstávala. Dneska mi to došlo. Až dnes jsem pochopila, že i přes to všechno to byl splněný sen. A že když se sen splní, je potřeba vydat se k dalšímu a nechtít pokračovat v plnění si něčeho, co už je splněné. A že je to tak dobře, že to má logiku a je to takhle správně.
Za dobu v mým snu jsem se naučila spoustu věcí a s odstupem skoro dvou let vidím, že mohu mít přesně to, o čem jsem tehdy snila. Když nelpím na tom, abych to všechno dostala od jednoho snu. Když nelpím na tom, že jen tenhle jediný sen mi může dát vše, po čem toužím.
Tenhle měl za úkol, abych uvěřila, že se mohu živit psaním. A já uvěřila. Splněno. Mohu jít dál.
A co vás naučil váš poslední sen?