Důležité věci mají tendenci poskládat se zcela samy. Někdy si člověk říká, že by chtěl to i to a současně už předem ví, že bude hodně náročné zvládnout to tak, jak to je, natož pokud by chtěl ještě víc. Zcela prakticky vidí, že se bude muset rozkrájet anebo něco oželet, aby nepadnul. Ale jestli tohle dá, tak to něco zví.
Někdy stačí jen pár hodin, aby se to najednou seskládalo tak, aby to zvládl. Ano, znamená to něco vynechat nebo něco neudělat. Není to ale tak, že se musíte rozhodnout vy, ale věci se seskládají, aby se vám cesta otevřela jaksi „sama“.
Tohle mě vážně baví.
Jít prostě dál a nechat vše na někom, kdo je moudřejší. Ačkoliv to může vypadat pasivně, cítím pravý opak. Já nečekám jen někde v koutku, prostě jdu, tak jak jsem chtěla, ale současně nechávám věci, aby se udály, jak je jim příjemné. Dřív jsem to nevnímala, ale poslední roky si všímám, že čím míň tlačím na pilu, tím líp.
Občas to ještě zkouším, ale mám-li být upřímná, není to taková zábava jako když tam zůstane trocha prostoru pro Vesmír. A tak se den co den učím hledat balanc mezi vlastním chtěním a vlivem, který mám a nepřečerpat zbytečně energii tam, kde to není potřeba, protože by byla škoda být vycucnutá v rozhodujícím okamžiku. To si může dovolit člověk, který neví, co chce, který se teprve hledá a zkouší kudy kam. V určitou chvíli se ale musíme rozhodnout, že nebudeme plýtvat cenné zdroje na věci, které nejsou to pravé.