Stojím tu a nemám slov. Co blázníš, tady nepotřebuješ slova! Vždyť to cítíš v sobě. Cítíš pochopení a lásku, která v tobě zůstává. Cítíš, že to, čeho jsi byla součástí, neumírá, protože už se to dávno stalo nesmrtelným. Díky všem těm ženám, které v to věřily a věří. Díky všem, které ze snu udělaly realitu. Díky těm, které inspiraci přetavily v činy.
Stojíme tu spolu – ženy, muži, děti. Jsme blízko a přesto každý v sobě. Pohroužení v okamžiku, jemně se hýbeme v rytmu vln, v rytmu krásné písně. Její slova nevnímám, cítím ji přímo v srdci. Je to zvláštní, ale kouzelný okamžik…
Opravdu loučení bolí? Loučení s láskou může bolet jen tehdy, kdy na chvíli oživíme všechny vzpomínky, které ještě včera tvořily naší realitu. Jakmile je ale uzavřeme do krabice zítřka, zůstává jen láska. S láskou v srdci se dá bolest snést. Taková bolest přejde. Taková bolest může být plná naděje a tvořivosti. Na tom pak není nic, co by mělo člověka mrzet. To je čistá krása…
„Tak pojď… Udělej ten krok!“
Všichni bez dechu čekáme. Síla prvního kroku může být nesmělá a dětsky odvážná, i když je vám přes třicet. Ten první krok… Zasáhne nás vlna úlevy a nadšení. Tleskáme, smějeme se a já v sobě cítím chvění energie, která rozhýbala celý kruh. Mám chuť tvořit a plnit si sny. A současně nedělat nic. Jen být a nechávat se tím blaženým koncem omývat a hýčkat…
Před chvílí přestalo pršet. Už nemusí. Obloha nám byla nakloněna a spláchla všechno staré. A tak se v tom nádherném podvečeru pod Karlštejnem můžeme zhluboka nadechnout svěžího vzduchu.
Miluju chvíle po dešti.
A ode dneška miluju i loučení.
Děkuju, že jsem si prošla všechny ty lekce až do dna. Bylo to někdy bolavé, ale nutné.
Děkuju i za tuhle poslední. Byla ze všech (překvapivě) tou nejlaskavější.
Ještě ráno jsem to netušila, ale teď už mě nic nebolí. Už nemusí.
I já nechala minulost minulosti a jsem připravená jít dál.
Jsem připravená udělat další krok na cestě k vlastnímu naplnění…