„Mně se taky nelíbí, když mě pokaždé vyrušíš a já musím rychle za Tebou, i když bych radši dělal něco jiného!“ povídá mi ten kluk a já nemohu přehlédnout naštvání v jeho hlase. Zalapu po dechu.
„Cože? Já TEBE vyrušuju?“ nevěřím vlastním uším. „Nééé, to ty mě…“
Chci se do něj opřít, ale najednou se zarazím. Nedává to smysl. Vypadá jako kluk, ale jako by byl v těle chlapa a navíc… Je to kentaur! Modrý jako noční obloha těsně před tím, než se přikryje peřinou z hvězd.
Než jsem namítla cokoliv dalšího, myšlenky se samy seskládaly a něco ve mně se rozesmálo.
Vždyť jsme na tom úplně stejně!
Já nechci cítit strach a nebaví mne nechávat se jím paralyzovat v nevhodných chvílích a jeho nebaví moje vyrušení, která nejsou vždy nutná. Vždyť my oba chceme to samé! Chceme být v klidu. Sami se sebou. Volní…
Díváme se na sebe. Nejdřív nechápavě, pak s obrovskou úlevou.
Najednou je všechno jasný. Stačí to jen vyslovit.
„Já přece nechci omezovat Tvou svobodu…“ hlesnu. „A ty zas nechceš omezovat tu mou!“
V jeho očích vidím úlevu, pochopení a vděčnost. Možná je tohle všechno i ve mně. Určitě. Rozumíme si. Souzníme. Dnes jsme si konečně oba řekli to, co dávno cítíme. Dnes jsme pro to prosté sdělení dostali příležitost.
„Takže jen když půjde o život, hmmm?“ usměje se šibalsky. Je to vážně pohlednej chlapík. „Jasně, ale občas můžeš přijít i jen tak. Nechám to na tobě, abys rozhodl, zda musíš nebo nemusíš přijít.“
Věřím mu. Kdo by měl nejlíp vědět, kdy je nutné přijít, než sám Strach? Důvěřuji jeho úsudku a vidím, jak mu to dělá dobře. Nedivím se. Já se cítím mnohem lehčí a On? Přijde mi majestátnější a silnější, než když přišel. Najednou je to chlap. Ne naštvanej puberťák, kterýho prudim svýma úletama. Je tu muž, o kterého se mohu opřít, když opravdu půjde o život.
Takový mužský se nemusí bát dělat věci, který běžně nedělá. Třeba vyzvat mne na projížďku. Nasedám na jeho hřbet, chytám se ho kolem pasu a pádíme měkce, ale svižně krajinou zapadajícího slunce. Snad se skoro nedotýká Země, nevím, ale cítím vánek, který mi hladí obličej a v duši tlukot jeho srdce…
Jsem okouzlena. Děkuju za tohle setkání. Za jeho gesto. Za jeho péči.
Než se rozloučíme, pohladím ho po hřbetě… Jeho spečená jakoby ovčí srst se mi přímo pod rukama mění v nádhernou lesklou, opravdovou koňskou. Teď je tím, kým má být.
Je nádherný.
Je sám sebou.
A já mohu být také…
S láskou a velkým díky ta, co ze srdce věří svému Strachu
P.S.: Díky za krásnou meditaci setkání se strachem od Jiřího Majkuse z Vedených meditací >>>