Ozvěny archivu dvatisícetři

Namíchla jsem se. Už bylo dost stupidních plánů a keců. Bylo dost snění o tom, že jednou to tady bude fungovat. Jednou… Nikdy. Pomyslnou poslední kapkou, ale můžeme to raději nazvat inspirací, z nedávno čtené knihy Jediná věc, byl domino efekt a taky uvědomění, že moje přání musí pro mne být na prvním místě. A pokud není, tak zkrátka nelze udělat první krok a spustit domino, který už jsem zažila.

Měla jsem na výběr, buď teď začnu nebo si za pár týdnů/měsíců vymyslím 365 projekt a za dalších pár týdnů budu vzdychat, jak se rok s rokem a… Nechtělo se mi opakovat do zblbnutí to, co vím. Chtěla jsem se tak začít opravdu cítit. A tenhle rok posloužil jako slušný důkaz.

Za posledních 8 měsíců mám přečteno 21 knížek, nakresleno přes 130 obrázků a napsáno asi 50 článků.
Ty jsou ale furt v šuplíku. Škoda, převeliká škoda.
Na otázku „Co je moje jediná věc?“ Odpovídám dnes funkční blog.

Už pár let vím, co je potřeba. Tenhle rok mi konečně docvaklo, jak přesně by to bylo super. Stačilo se jen pustit do akce. Je to směs zábavy a rutiny. Musím se krok za krokem probrat všemi podobami mého blogování a dát do kupy články, které bych i s odstupem času chtěla mít zveřejněný. Jako vzpomínku, jako cestu… Všechno pod jednou střechou, na jednom jediným místě. TADY.

Včera jsem začala a dneska už mám připravený rok 2003. Archiv připravený k publikování je nakonec třetinový. Trochu mne překvapilo, co všechno jsem kdysi psala. Veřejně. Na plnou hubu. Všechny ty emoce, niterný pochody, myšlenky, který normálně neříkáte nahlas a když, tak jen do deníčku… Tak syrově, zmateně, bez studu a s trochou vzdoru… Hledání vlastního stylu bylo náročný (mnohem víc, než si to pamatuju) a chvilkama i zoufalý.
Nejvíc ráda jsem za to, že jsem si to prošla kdysi a ne dnes.

Co nechci zapomenout aneb pár poznámek

1) Bláznivý nápad vypsat celý den hodinu po hodině přijímám. Úplně jsem na tu blbinku zapomněla. Možná by bylo fajn si to čas od času jen tak zopakovat. Třeba i pravidelně. Nebo něco na ten způsob, hmmm.

2) Útok na smysly. Vím, že jsem to tehdy odflákla, protože jsem chtěla mít obsah (jo, přiznávám se bez mučení), ale sepsat si, co člověku dělá radost, co má rád a naopak nemá a vztáhnout to vždy k určitému smyslovému prožitku, je supr nápad. Každopádně zajímavá výzva k realizaci.

3) Dlužím si výstavu svých prací. Ano, dlužím. Tehdy jsem se na to vyprdla a přitom vím, jak jsem po tom toužila. A ještě jsem o tom bezostyšně psala. Tssssc, neskutečný cynik… Tehdy jsem si nenašla čas a neudělala z toho prioritu (a tuším proč!). Stejně jako jsem se v tom plácala doteď s blogem, uf. Dnes je něco jinak. Znám svou slabinu a nemusím jí podlehnout.

4) Konec smajlíkům – i těm bezbariérovým. Množství emotikonů v mém textu bylo… ODPORNÉ. Brutálně odporné! I když jsem je v roce 2005 začala přepisovat na bezbariérové (tzn. do hranatých závorek, aby při předčítání textu nezněly dvojtečka pomlčka závorka, ale mnou definovaná slovní emoce), stejně toho bylo moc. Naprosto zbytečně. Měla jsem pocit, že bez toho by to nešlo. Dnes zas zírám, jak jsem něco takového vůbec mohla zveřejnit 🙂

Těším se, co mi přinesou další roky.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *