Když vystrčí drápky starý bolístky

Jsou to zvláštní okamžiky. Mysl je nejdřív příjemně prázdná. Pak v ní začnou přeskakovat myšlenky jak míčky v rukou žongléra. Vypadá to jako neškodná hra. Jen do chvíle, než se všechny nečekaně rozkutálí…

Znáte ty chvíle sami se sebou, když zabloudíte do končin, kde to nemáte vyřešený? Nepochybně to neděláte schválně, ale něco vás tam táhne. Nejhorší je, že to člověku dojde až ve chvíli, kdy už nemůže couvnout. Oči se zalijou slzama, ztuhne a i kdyby chtěl cokoliv říct, hrdlo je podivně sevřený a jediný, co ze sebe dostane, je tichý přerývavý vzlyk.

To by vlastně ničemu nevadilo. Pláč je fajn. Člověku to pročistí tělo, srdce a možná někdy i ty myšlenky. Jenže často nejdřív přijde ještě víc bolesti. Třeba když si po letech znovu uvědomíte, že jste si kdysi sami podrazili nohy. Že jste ze strachu o sebe a možnou bolest, kterou si samozřejmě vykonstruovala zhrzená mladická mysl (na základě pochybných vzpomínek), řekli „NE“ a zavřeli si tak vrátka k objevování něčeho opravdu, opravdu úžasného.

Tehdy se to zdálo být správné. Gratulovali jste si, jak si konečně umíte zachovat svěží rozum! Wow, že byste snad konečně dospívali? Možná. Ale jak vysvětlíte tu pachuť bolesti ještě týdny (a roky) poté? Mnohem pravděpodobnější je, že jste jen bezohledně ignorovali tiché „ANO“ v sobě.

Za pár týdnů jste se s tím srovnali. Svět šel dál a vy s ním. Přešlapy a trocha bolesti k dospívání patří, no ne? Poučení pro příště. Příště stejnou blbost neuděláte. Jenže co čert nechtěl, tak moc jste si přáli zachovat se správně a poslechnout sami sebe, že jste jen slepě následovali jinou cestu. „Tentokrát se budu poslouchat,“ ujišťovali jste se a teď se plácáte ve vztahu, kterej byl od začátku jasnej propadák.

Člověk to občas poplete. Hodný kluci utřou nos a hajzlové skórujou.
Jestli jste si to zasloužili? Těžko říct (možná 50:50). Měli byste kvůli tomu zanevřít na sny o opravdový a hluboký lásce? Rozhodně ne (to vím 100%). Jenže teď tu sedíte o 10, 15 nebo víc let starší a cítíte, že vás to i po tolika letech bolí. Dotýká se vás to tak silně, že jen stěží přemáháte pláč…

Sakra, sakra, sakra.
Když se ve mně probudí zraněná duše dospívající holky, která si nechce vzít svý sny o lásce, nevím, co s tím. Kdysi jsem se chlácholila moudrama, logickými argumenty a snažila se povznést se nad přešlapy minulosti. Všechno marný! Zkoušela jsem to tolikrát, že jsem to málem vzdala. Zkoušela jsem být laskavější, ale den se dnem se sešel a já tu opět čelím své staré bolesti, skoro jako by to bylo včera.

Pravda je, že na duši moudra nezabírají. Čas evidentně také ne a logika? Směšné!
A tak tu zraněnou holku nechávám ve svý bolesti a snech o opravdový lásce. Nezachraňuju jí. Nepoučuju a nejsem chytrá. Nesnažím se jí to vymluvit. Jsem tu s ní a nechávám sebou procházet celou její bolest. Prožívám přímý zásah do srdce. Prvně v tom nejsem sama. Jsme v tom spolu. Ona i já. Stejně zraněný, stejně silný…

Vždyť, co já vím… Ona dál sní a co mám teď já? Slzy v očích.
Beze studu přiznávám, že nemám vůbec nic, co bych jí mohla předat. Nevím nic důležitějšího, co by ona nevěděla. Naopak! Ona má sny. Mě to stále bolí… Nemuselo by. Můžu znovu začít věřit s ní. Věřit, že se vyplní všechny naše odvážný sny, i když jsme to párkrát slušně zpackaly. No a! Nakonec není důležitý, kolik ran jsme musely snést. Důležité je, jestli se i přesto postavíme na vlastní nohy a vykročíme na další cestu.

Jo, sny se mohou plnit. Třeba dneska. Nebo zítra. Prostě i když vám táhne na 40 a víc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *