Dneska mám jen málo času k práci. Bylo pro mě hodně důležité stihnout co nejvíc. A jak to tak někdy bývá, když nám na něčem až nezdravě záleží, stane se něco, co nás má probrat do reality. Vytrhnout z vážnosti žití.
Ráno nám cesta do DDMka trvala trochu dýl (o dobrou půlhodinu), ale beru to pozitivně. Atakovali jsme s dětma dva Gymy a získali je pro náš žlutý Pokétým. V jednom dni a hned napoprvý jsme umístili dva vlastní Pokémony. Yes.
Nákup byl brnkačka a rychlou cestou domů jsem se i docela zahřála. Vše jde jak má.
Vybalím nákup, připravím zdravou snídani, dokonce jsem zachránila i zapomenutý avokádo (díky za tu zimu!) a usednu k PC. Vrrrrrrrr. Vrrrrrrrr. Vrrrrrrrr. Zbíječka přímo nad hlavou. Neslyším ani vlastní myšlenky a to mám poslouchat videa a dělat z nich zápis? Ty jo, to bude zajímavý.
Jsem rozladěná, ale něco ve mě hned přepíná a chce být kreativní, chce na týhle pitomý situaci najít něco pozitivního. Pravda je ale taková, že když se k vám chtějí sousedi provrtat stropem, není na tom ani zbla pozitivního. Opravdu musím stále něco hledat a řešit? Dělat si další tlaky?! Kdepak, žádné řešení se hledat nebude. Prostě budu reagovat na bezprostřední dění a co půjde, to půjde.
Jen v takovou chvíli můžete pocítit překvapení, že zvládnete hodinový hovor a vyřešíte úkol, který jste vůbec, ale vůbec neplánovali. Tak si říkám, že někdy je fajn, když se naruší naplánovaný program. Mírně pocuchaná komfortní zóna se snadno učísne, když se příliš nesnažíte a jen plujete s novým proudem. Člověku prospěje, když si dovolí trochu nadhledu a lehkosti – byť z donucení.
Nakonec, když to nejde po dobrým, musí to jít trochu po „zlým“. Občas. Jen někdy…