Gesto, který (skoro) všechno vyřeší

Bílý vůz couvá ze dvora. Napůl v ulici se zastaví. Za autem u chodníku se vynoří asi 4 letá cácorka na odrážedle. Soustředěně jede. Bílé auto se najednou znovu rozjede.
„Natálko, STŮJ!“ slyším mužský hlas a vzápětí se za autem vynoří postava.
Natálka se lekne, začne zmatkovat a rozpláče se.
Tatínek bere odrážedlo, v druhé ruce pevně svírá mladší sestřičku.
Natálka vydatně vzlyká. Mimo zónu nebezpečí se rozeřve naplno.
„Nebreč, vždyť se nic nestalo!“ uklidňuje ji tatínek a táhne ji pryč.

Ale stalo! Pomyslím si…
Všechno bylo skvělé – jela jsem a koukala, jak mi pod nohama ubíhá cesta. Užívala jsem si tu chvíli, kdy dám obě nohy nahoru a letím. Sice to byly jen malinkatý chvilky, ale byly úžasný. Až do okamžiku, kdy se najednou ta bílá věc ocitla tak hrozně blízko a já nevěděla, co s tím. Chtěla jsem jet a tys křikl stůj. Ta věc jela, moje odrážedlo jelo a já nevěděla, jak to zastavit. Najednou bylo všechno jinak, než jak bych chtěla.

Jsem vyděšená a to jediný, co můžu, je brečet. Řvát, abych ze sebe dostala všechno to leknutí, který se mě zmocnilo, rozbušilo mi srdce a rozklepalo ruce i nohy. Můžu jen řvát, protože se uvnitř celá klepu, ale ty říkáš, že se nic nestalo. Nic se nestalo? A co všechno to, co v sobě teď cítím? To nic není? A co to tedy je? A jak to mám ze sebe dostat? …

Někdy se v dospělosti stává, že zapomeneme, jak se nám v dětství zdál tenhle svět velký a jak nás překvapoval – někdy příjemně a jindy takhle nemile. Zapomeneme, že jsme tenkrát dostali podobnou odpověď a vůbec nám nestačila. Dostali jsme odpověď, která vůbec neodpovídala na všechno, co se v nás dělo. Na všechny pocity v těle a myšlenky, který jsme nedokázali pochytat. Nějak jsme doufali, že nám to náš dospělák vysvětlí a že nás uklidní. Ne, že nám řekne, že to nic není, ale že nás obejme a bude s námi.

Jenže ne vždycky si na tohle vzpomeneme. Ne vždycky máme prostor. Ne vždycky jsme dost přítomní, abychom vycítili, že to, co odpovídáme, nedává smysl. Jsme zahleděni do vlastních myšlenek a zapomeneme být v srdci. K naší škodě. A často i ke škodě našich dětí.

Občas taky zapomínám. Ale když jsem duchaplná, vím, že objetí funguje nejlíp. Ostatně, na slova útěchy jsem nikdy moc nebyla. Jsou to většinou jen kecy. Blbý kecy, který ničemu nepomáhají. Jo, někdy se dají použít, ale častokrát jsou zbytečný, když můžete udělat to nejjednodušší gesto, který máte k dispozici vždy a všude, za všech okolností. Gesto, který léčí většinu trápení. Gesto, který vás vrátí do tady a teď. Prostý vroucí objetí. Víc není třeba.

Dopřejte ho těm, které máte rádi.
Ať už je něco bolí, děsí nebo jen tak, aby měli lepší den. Abyste oba měli lepší den.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *