Když se staneme sami sebou

Někdy se tak moc chceme stát někým, kým jsme byli, až si bráníme stát se tím, kým máme být dnes. Stane se to úplně mimochodem. Nemusíme si toho ani všimnout. Jen proto, že nás bolí současnost. A bolesti, tý se chce každej zbavit. A zkusí cokoliv. Třeba probudit to staré, co se nám na nás dřív líbilo, se zdá jako dobrej nápad. Dneska si to už nemyslím…

Snažila jsem se o to několik let. Když jsem bojovala s depresemi a vyhořením, stále jsem se ohlížela na starý Já. Obdivoval jsem, jak snadno umělo nacházet příjemné maličkosti v nepříjemných okamžicích. I když se vše hroutilo, vždy jsem našla to nejmenší, co fungovalo a vynesla to na světlo… S jistou lehkostí, nadhledem a humorem.
Uměla jsem žít. Proč to, sakra, teď neumím?

Pak se to plíživě změnilo a trápilo mě to o to víc, jelikož můj přístup byl důvodem, proč se mnou lidé rádi trávili čas a proč tak rádi četli moje každodenní články. V okamžiku nejdůležitějším, místo abych se, tonouc, chytla posledního stébla, spálila jsem všechny mosty – vše, co mne pojilo s minulostí. „Stejně už to šlo do kopru,“ chlácholila jsem se.

Poté už nebylo nic. Nic než to, co jsem měla. A to se mi příliš nelíbilo. Jenže nebylo nic jiného. Čím víc toho na mě bylo, tím víc jsem zoufale toužila, aby se vrátilo všechno, co jsem zničila. A čím víc jsem to chtěla, tím víc jsem utíkala od toho, co mohu změnit – od svého současného života.

Jenže minulost se nevrací. Jakmile uděláte velkou změnu, musíte ji přijmout se vším všudy. Musíte čelit novým výzvám. A pokud navíc spálíte vše staré, o to víc musíte hledět vpřed.

Trvalo mi hodně let, než jsem dostala odvahu vstát. Než jsem získala dost sil zvednout hlavu a nezavírat oči před tím, co vidím. Trvalo hodně let, než jsem byla ochotna čelit svému životu ve všech tónech. A nejtěžší bylo připustit, že karty, které jsem teď dostala, jsou možná podivné, ale rozhodně se s nimi dá hrát. I vyhrát! V ten okamžik se nebe neotevřelo, ani se zázračně nezměnil celý můj život, ale den za dnem, měsíc za měsícem se věci dávaly do pořádku. Já je dávala do pořádku a začala v sobě zase cítit to, co jsem v sobě tak dlouho hledala.

Ne, dnes nejsem ta holka z minulosti, ale opět v sobě cítím tu známou dávku energie a nadšení známé z let minulých. Musela jsem si na to počkat dlouhých 10 let. Ano, skoro deset let, ale teď to tu je a já jsem ráda.

Možná vám moje řádky pomohou uvědomit si, že změně je lepší se podvolit, než s ní bojovat. Děláme to často, děláme to rádi, protože nás změny děsí. Neznámé člověka vždy děsí. Ale čím více se uvolníte a necháte věci stát se, projdete novou situací se ctí a bez šrámů…

Držím vám pěsti. Vím, že to může zvládnout každý. I vy…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *