Každý den není posvícení

Jsou dny kdy, ještě než stihnu dojít domů, se mi v hlavě seskládá příběh, který chci vyprávět. Za tyhle skvělé okamžiky jsem neskutečně vděčná. Není to samozřejmost. Uvědomuju si to obzvláště v momenty, kdy si marně hlavu lámu v naději, že se zlomí i nějaká myšlenka pro hlubší rozebrání.

Přestože máme každý den přibližně 70.000 myšlenek (ale kdo ví, jestli to není víc), ne všechny jsou vhodné ke sdílení. Ne všechny člověk skutečně postřehne. Jiné se usadí v hlavě, ale nic kloudného z nich není. Některé černé na bílém vypadají komicky, hloupě nebo nedávají smysl. Jiné možná kapku smyslu mají, ale je lepší nechat je jen mezi mnou a mnou. Vida, pole působnosti se nám nějak nepěkně zúžilo – na malé holé NIC.

V takových chvílích cítím, jak obrovská výzva tohle každodenní psaní je. Jak velké nároky to klade na moje schopnosti i disciplínu. Někdy je zatraceně těžký věřit, že i dnešní den skončí s několika odstavci textu, který bude mít hlavu a patu a dokonce by ho mohl chtít někdo číst. Občas zbývá právě jen a pouze tahle víra a nic jinýho. Víra, že i na zdánlivě prázdném talíři může ulpět něco, co bude alespoň trochu jedlý.

Je dost dobře možný, že jsem si dala laťku vysoko.
Je dost dobře možný, že nic jako vysoká laťka neexistuje. Je to jen další schod, který se rozhodneme zdolat. A můžeme si ho s hrůzou v očích vypointovat až do nebes, nebo prostě jen zvedneme nohu a uděláme krok o kousek výš, než je nám běžně pohodlný. Nakonec, je jen na nás, jak se k výzvě postavíme – vzdát to nebo jí překonat. Ta hranice je, sakra, tenká.

Snadno se může stát, že budete viset na špatný straně útesu.
Ale co na tom. Dokud se držíte, máte šanci.
Dokud se držíte, můžete se vyšplhat zpátky.
Můžete to klidně zvorat, ale dokud se držíte, jste stále blíž k cíli než ti, kteří to rovnou vzdali. A to hustej začátek.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *