15 let. Puberta, která mě baví

Kdybych neměla svý příspěvky z posledních 3 let (a o těch předchozích ani nemluvě) rozházený po všech čertech ve snaze zmáknout 365 projekt, udělala bych velkou otvírací párty právě dnes a tady.
Nedělám. Nevadí. Oslavujeme i tak. 15 let blogování mi nikdo neodpáře!


Každý rok přináší nový výzvy, nový radosti i bolesti. Však taky nejsem sama. Prázdná stránka, která potřebuje popsat, se najde vždycky. Ne vždy jsem ale schopna nebo ochotna její volání vyslyšet. Občas se možná opakuju, příliš zlobím, nečekaně brečím a teatrálně předvádím objevení Ameriky. Občas to nedává smysl, ale je to nádherný gejzír zážitků. Typicky pubertální. I když, co jinýho bych čekala?

Přiznám se, že jakmile se přiblíží výročí blogu, jsem neodolatelně přitahována jeho archivem. Něco mne nutí prolistovat minulost, začíst se a osvěžit vzpomínky. Pokaždé se překvapím, o čem už jsem psala a co všechno jsem na sebe veřejně napráskala. Fíha.

15 let není málo. Jsem si jistá, že za rok budu slavit znovu. Nebudu si ale dávat žádný výzvy ani úkoly, kolik toho mám napsat. Puberťák má vlastní hlavu. Hledá si vlastní cesty. Bude v opozici z principu a z principu bude psát moc nebo málo, protože proto… Kapišto?

Takže až mě zas popadne život a budu mít chuť psát nebo si budu myslet, že jsem objevila něco tak moc důležitýho, že bych si to měla zapamatovat a vy byste si to měli přečíst, udělám to.
Slibuju. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *