Někdy jsem zmatená, zda si mám „naše“ vzpomínky hýčkat nebo se snažit zapomenout. Nechat je být, dokud navždy nevyblednou a já nebudu cítit vůbec nic z toho, co jsem cítila. Co stále cítím, když se brouzdám v krajině minulosti.
Je v tom určitý paradox. Čím víc na to myslím, tím víc zůstáváš živý a současně vnímám, jak se každým aktivováním fragmentů minulosti zbavuju kousku bolavý příchuti, která se na ně nabalila. I když je to vzpomínání krásný, vím, že to celé bylo vykoupeno bolestí. A já s ní souhlasila. Věděla jsem, že jednou přijde, že tomu budu muset čelit. Přesto jsem se opakovaně, jako smyslů zbavená, vrhala do propasti. Ach jo…
Ta bolest se mě stále drží. Někde uvnitř, hodně hluboko, za všemi záhyby mý malý duše.
Snažím se jí pomaloučku rozpouštět, aby zůstalo jen to, co se skutečně stalo…
Jenže kdo ví, co se skutečně stalo?
Možná, že nic z toho, co si pamatuju, není obrazem skutečnosti. Možná, že si v sobě nosím jen ten zbytek bolesti a chlácholím se jím, abych měla nad čím přemýšlet. Jenže to je jen vrcholek ledovce naší minulosti. Přestože se snažím vidět všechno, moje mysl nakonec masochisticky spočine v bolesti a já musím tyhle myšlenky opustit, abych se nezačala litovat.
Zatraceně. Stále vzpomínat nebo zapomenout? Copak to jde?
Lze nechat odtéct většinu bolesti, aby zůstala jen čistá vzpomínka jako obraz hlubokého prožitku, který si navždy chci v sobě nechat? Některý věci, i když ve finále bolí, jsou příliš krásné na to, abychom na ně chtěli zapomenout. Prostě to nejde.
Nechci, aby to šlo…