Podivně melancholický únor…

Tento způsob února zdá se mi poněkud podivný. Nevím přesně, čím to je, ale už od narozenin jsem se dostala do zvláštního stavu vnitřní melancholie. Přestože mi to v ničem nebrání, přesto v sobě cítím jakési napětí. Jako by se někde uvnitř věci pomaličku, polehoučku lámaly a dopadaly dílek po dílku na správné místo. Nechci to zakřiknout, ale chci zvolat konečně!

I když ten stav není úplně příjemný, něco ve mně mě drží v klidu. Nemám zasahovat. A přiznám se, že se mi ani nechce. Nevím jak a ani nechci řešit jak. A čím víc si tohle uvědomuju, tím spíš vidím, že je to tak dobře. Důvěřuju procesu. Komentuju, ale nebojuju. Nesnažím se cítit se jinak, nesnažím se hodnotit a hledat hlubší souvislosti.

Děje se to a já si dovolila jen přihlížet.
To je hodně zvláštní pocit.

Přestože nic moc nevidím, ten dojem, deroucí se opatrně na povrch, mi dává naději, že se přesně takhle stane spousta úžasných věcí, které mi tento rok nachystal. A čím míň mu budu bránit a čím míň budu v určitých chvílích zasahovat, místo abych se nechala vést a přijala pozvání do přítomnosti, tím dřív se začnou věci dít…

Začnou se dít a já pro to nemusím dělat nic víc, než jen být.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *