Dnes v 7:50 v lavici nesedíme

Překvapuje mě, jak se některé věci nemění, ani když se podíváte z jiného úhlu, s odstupem času, z jiné role a na jiném místě. Na první pohled ideální situace, ale v případě školy nevím, zda takové zjištění není spíš děsivé. Možná bych se mohla namáhat pátrat, zda to přece jen není ještě nějak jinak, ale věříte, že se mi nechce? Ani trochu.

„Jednou na tohle budeme s láskou vzpomínat.“ loučil se se mnou před školou tatínek spolužačky mé druhorozené, když jsme oba s napětím vypustili svá dítka těsně před zvoněním. Uuuuf. Tyhle ranní stres-chvilky jsou sen můra každého rodiče. Najednou vidíte všechny ty souvislosti a znovu si připomínáte to, co jste kdysi zažívali. Někdy to není úplně nejpříjemnější oživování minulosti.

Co se týče příchodů, jako malá jsem to možná dávala, ale jakmile jsem se začala vypravovat sama, byla moje dochvilnost podrobena těžké zkoušce, ve které jsem procházela vždy s odřenýma ušima.

Vzpomínám si na spolužáka, který bydlel přesně naproti škole. Přišlo mi to boží. Mohl vstávat úplně nejvíc nejvíc poslední, protože prostě nemusel jít za dva rohy jako já. Rozdíl asi čtyř, pěti minut se mi coby žákyni základní školy zdál obrovský. A tak jsem nějak nechápala, proč někdo, kdo má školu před nosem, chodí pozdě?! Nebo rozhodně na poslední chvíli jako já, která má za sebou takovou štreku. Pche…

Dneska ten paradox chápu. Přijít včas, když bydlíte skoro vedle školy, je vážně nadlidský úkol. Člověk snadno podlehne dojmu, že je to přece kousek, tak má ještě čas. A pak najednou kouká, že je zčistajasna třičtvrtě a nikdo není oblečenej. Abychom si rozuměli, v 7:50 už mají děti sedět v lavici, nachystané na první hodinu. Ty moje dneska asi těžko, když jsme v padesát ostře zahnuli z průjezdu našeho baráku na ulici a mezi vločkami sprintovali k přechodu. Tomu jedinému, který nás dělí od školy. A k tomu asi 150 metrů chodníku. Dálka, co.

Pět minut na cestu do školy, převlečení v šatně a vystoupání do prvního patra, kde mají třídu. Joooo, vypadá to easy, jenže pět minut je ideální jen na cestu do školy. Takže výsledek je asi jasnej.

A víte, co je nejhorší? Nikoho z nás tří to takhle po ránu nebaví, ale stejně nejsme schopni vykodrcat se dřív.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *