A dělám to zas: porovnávám se

Říká se, že zvyk je železná košile. Souhlasím. Ovšem tím vůbec nechci naznačit, že by železná košile byla k našemu tělu přiletovaná a už se nikdy nedala sundat, nebo snad, nedej bože, že by to bylo takhle špatně.

Některý zvyky jsou dobrý. Nepochybně. Třeba čistit si zuby, sprchovat se po ránu studenou vodou, jíst denně čerstvou zeleninu a ovoce, nejíst moc cukru, chodit na procházky do přírody, zpívat, tancovat, kreslit, číst a… No, je toho hodně, co je rozhodně ku prospěchu a stane-li se z toho náš zvyk, jen dobře. Tak mi, sakra, vysvětlete, proč se zase tak přísně hodnotím? Proč se porovnávám s ostatními? Proč z toho, co někdo dokázal, dělám závěry o vlastní (ne)schopnosti? A tak si nadšení z úspěchu a inspirace od druhých otrávím kouskem smutku a pochybnosti s povzdechem, že já to ještě nedokázala…

Jakmile mi tohle probleskne hlavou, je to dost vo prsa než podlehnu přívalu sebedestruktivních myšlenek. Už už se na mne sesypou jak knížky z nejvyšší poličky, když si chcete vytáhnout tu jednu jedinou a ona, potvora, zrovna nejde. V tom je možná celý jádro pudla. Já se furt natahuju do horní poličky a přitom přehlížím celou knihovnu plnou příběhů, které jsou mnohem dostupnější, které možná nemají tak cool a sexy obálky, ale jsou tam… Ale kdo chce kam, pomožme mu tam.

Jestli mě baví drtit se tím, co nemám, těžko mi pomoci.
A tak radši píšu tenhle článek, ne proto, abych se mohla politovat, ale proto, abych si uvědomila, že mám vždycky na výběr. Mohu si VŽDY vybrat – úhel pohledu, pocity, myšlenky. Mohu, ale často se raději nechám jen navléct do železné košile… Jenže já nejsem žádná chudinka. Jsem jen holka, která furt nesmyslně přešlapuje u startovní čáry a zkouší směr. Přitom ví, kudy jít. Ví, kam dojít, ale jako by to všechno bylo málo a stále hledá další znamení.

Jenže kolik jich chce najít, než se konečně rozeběhne vykročit?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *