Sedím tu a koukám se na nový instagramový srdíčka. Na to, že jsem už 14 dní nic nepřidala, přestože jsem v lednu začala projekt 365, to tady docela žije. Noví lidé mě začali sledovat. Staří známí mi olajkovali, co ještě neviděli a líbilo se. Je to zvláštní.
Před 14 dny jsem prostě ze dne na den přestala kreslit, přestože jsem se do toho chtěla zakousnout. No, možná ty zuby tak dobrý nemám. Možná mi došlo, že není nutný se furt do něčeho zakousávat a dokončovat, když se věci změní a vám dojde, že to možná není to, co teď opravdu chcete.
Jasně, že chci kreslit, ale nechci z toho mít úkol.
Jasně, že chci kreslit, ale kolem a kolem mi došlo, že by mi udělalo mnohem větší radost, kdybych vytvořila 3 pořádný obrázky za měsíc než 30 maličkých rychle rychle, protože jsem si dala super výzvu.
Cítím se zvláštně.
I když mě stále bolí záda, mám energie na rozdávání. Broukám si písničku, která přilítla ani nevím odkud, mám chuť uklízet a tvořit a nechat si zdát další barvený sny plný emocí.
Otevírám dokument 101 cílů. Zběžnou kontrolou vím, že spoustu z nich prostě nedám. Ne proto, že by to bylo tak náročný (i když i to asi hraje roli), ale protože najednou nepatří k holce, kterou jsem dnes. K holce, které se čím dál častěji objevují stříbřité nitky ve vlasech a přesto nemá extra víc rozumu. Roste v ní touha jít dál a stavět svůj sen. Už nechce to starý zametat pod koberec. Chce se zhluboka nadechnout a nebát se dělat věci, který jí baví. Opravdu je dělat od A do Z.
Nesnít o tom a nechlácholit se: „Vždyť píšu“ a skladovat to na ploše svého počítače.
Ne, kámo, tohle fakt neplatí. Buď chceš nebo ne.
Jestli chceš, tak to prostě udělej a basta.