Můžeš se deptat nebo jít dál…

Měla jsem neuvěřitelnou chuť zakřičet do ticha a přede všemi: „Za to můžu já!“ Nikdy jsem to ale neudělala. Vím, že by se mi ulevilo. Vím, že bych ze sebe shodila všechnu tu tíhu a možná i kousek viny.

„Můžu za to já! Je to má vina!“ Něco ve mně řve na plný pecky.
Já mlčím. Mlčím a snažím se, aby můj obrovský vnitřní boj nikdo nevytušil. Mlčím a doufám, že to řvoucí ve mně zase utichne, abych měla lehčí hlavu. Protože i když mě to děsí, ta představa, že bych to opravdu udělala, že bych to vykřičela do celýho světa, je hodně zvláštní. Zvláštně bláznivá. Děsivá.

Otvírám pusu a… Zase jí zavřu. Nádech. Výdech. Tušíš, co by následovalo? Dokážeš vůbec dohlédnout na konec celého příběhu? Ne. Hlavně vím, že to neudělám...

Nechci vysvětlovat, proč tady zběsile ječím a proč si nemůžu pomoct a umlčet to v sobě. Nechci říkat nic. Musela bych se přiznat k vině, kterou v sobě nesu a která nepatří jen mě. Musela bych… Ne, tohle je hrozná blbost.

Nasucho polknu. V hlavě si přehrávám vyděšené výrazy lidí po mém výstupu. Tisíce otázek, nepochopení a odsouzení. A já mezi nimi jen nevím, co říct a kam uhnout očima. Mám chuť se propadnout a navždy zmizet, aby nikdo mojí hanbu neviděl… Jenže pravda je taková, že tady dál sedím a život plyne. Můžu pokračovat v deptání sebe sama, nebo si přestanu vyčítat minulost.

Celé je to nesmysl. Jen já rozhoduju o tom, zda se tady složím nebo hrdě půjdu dál. Můžu křičet nebo se přijmout s tím vším, co mě tíží, uzavřít kapitolu a poučená pokračovat v cestě. Tak co si vyberu?

„Jak se teď máš?“ přehluší moje myšlenkové pochody.
„Zvláštně…,“ hlesnu ještě trochu nepřítomně. „Ale jinak je to fajn!“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *