Někdy je mi líto, že všechny ty rozepsaný příběhy minulosti zůstaly jen v šuplíku. Jsou tam jak ztracené střípky, které možná dodnes chybí v celé skládance…
Jako by snad to nejdůležitější bylo podávat svědectví o svým životě.
Možná, že je. Možná, že není nic důležitějšího než sbírat kousky svých pocitů a dávat je jeden vedle druhého až vytvoříme unikátní mozaiku svého života. Neopakovatelný obraz mnoha odstínů barev emocí a prožitků.
Jenže on se tvoří i bez svědectví. Den za dnem, neúnavně. Třeba je lepší, že si všechny ty drobnosti nepamatuju. Třeba to tak má být. Ale co když ne? Proč by jinak lidi psali pětileté deníky. Proč by si vedly zápisníky vděčnosti a deníky plné svých myšlenek? Proč by si je schovávali?
Naše minulost je klíč. Klíč k radostem i bolestem. Klíč k našim myšlenkovým pochodům, k naši vzorcům emocí. Je to návod. Stačí v něm jen číst. Ale když ho nemáme na papíře, tak nemáme. Kvůli tomu se svět neboří.
Možná to nepotřebujeme. Nepotřebovali jsme to tehdy, proč toho dnes litovat? Vše máme v sobě a kdykoliv si to můžeme vytáhnout. A jak se to skutečně stalo, je nakonec jedno. Vždy to bude náš pohled, který budeme sdílet. Jestli se časem mění, jestli si mozek vyplňuje hluchá místa historkama, který se mu líbí víc, proč tvrdě lpět na přesnosti? A co to vlastně je? Jak nám to pomáhá žít lepší život?
Naše vzorce chování a přemýšlení se promítají do všeho. Nejde o pravdu, ale o to, proč si myslíme, že se to stalo přesně takhle a to hlavní – proč nás to dneska tak štve? Je-li to přikrášlené či pokroucené, čert to vem. Dokud nám to brání být tím, kým máme být, je to problém.
Najít cestu ven musíme. Lítost nebo pátrání po skutečnosti to neřeší. Musíme se přestat motat v kruhu a pracovat s tím, co máme. Co vyřešíme, můžeme odložit. Co si máme pamatovat, stejně si pamatujeme. Co máme zapomenout, je lepší zapomenout. Nebo snad ne?