Spěchám na metro a jako vždy za běhu odesílám SMS jízdenku. Číslo mám uložený už spoustu let a abych si ušetřila psaní, přeposílám tisíckrát odeslanou zprávu. A znovu narážím na nekonečnou řadu starých. Některé jsou i z roku 2014. Od lidí, kteří už nejsou v mém životě. Od lidí, kteří už nejsou na tomhle světě. Od lidí, kterým už nikdy nebudu moct napsat, protože jejich číslo už žádné zprávy nepřijímá.
A já přesto nevím, zda je mám smazat.
Zda jsem připravená je smazat. Navždy.
Dokud je mám v mobilu, je to jako by se nic nezměnilo. Jenže ono už je dávno všechno jinak. Už dávno není nic tak, jak si myslím, že by mělo být, jak bych bláhově chtěla mít, abych nemusela čelit bolesti, kterou jsem ani po letech úplně nezahladila. Ještě ne…
Byly doby, kdy jsem si všechny SMSky zapisovala do notýsku. Neptejte se proč. Možná z nostalgie. Možná jsem si myslela, že bych si s nimi jako stará babka sedla do křesla, četla si je místo knížek a vzpomínala. Před lety mi to přišlo romantické. Dnes mi to přijde jako pitomost.
Sednout si do křesla a zavzpomínat na to, co už nikdy neprožiju?
Možná to chci jen zlehčit. Možná jen nevím, jak se vypořádat s tím lánem zpráv a chci si odškrtnout seznam argumentů, abych byla klidnější. Aby to tolik nebolelo. Aby to dávalo smysl. Jenže proč a pro co přesně?
Ať to je jak chce, nemění to nic na tom, že 80 % kapacity zpráv mé staré Nokie je historie. Historie, kterou se bojím smazat. Děsí mě, jak jednoduše může zmizet. Stačí jen kliknout na správný tlačítko… Kéž by to šlo i s hlavou.
Ne, dnes to nedám. Jednou budu muset, ale dnes ještě ne.
I když se ta chvíle blíží, ještě jí odložím, přestože by bylo lepší přiblížit se jí.
Dnes mi to přijde morbidní.
Ale bude to jindy lepší?