Náš život není samozřejmost

Někdy nejsme schopni rozeznat míru štěstí, které se nám dostalo. Není to o tom, že bychom si neuměli uvědomit, jaké štěstí nás potkalo a jak požehnaní jsme. Jen se občas stane, když se nám něčeho dostává pravidelně, že to časem začneme vnímat jako samozřejmost a zapomeneme. Do té chvíle, než jsme konfrontováni s opačným stavem.

Dnes brzy ráno, když svět už spal a my byli ještě vzhůru, jsem prožila zajímavé setkání. Začalo nečekaně, tak jak první setkání probíhají – povídáním o obyčejných věcech… Když pak se najednou přestal ostýchat. Začal opatrně vyprávět o svých přáních i práci, která mu sice přináší peníze, ale taky velkou rutinu. Vyprávěl o volbě, která se mu zjevila ve snu, ale kterou zatím, navzdory naléhavosti situace, neudělal. Posteskl si nad nepřívětivostí lidí, které tady, u nás, potkává. Nad jejich věčnou naštvaností a mračením. Pojmenovával svoje uvědomění a myšlenky, které nezapadaly do ničeho, v čem dosud byl.
Dokonale se v tom ztrácel.

Jeho duše volala po volnosti, ale jeho Já ještě nevědělo, co s tím. Srdce už bylo připravené, cítil správně. Už tušil, ale nenacházel pro své pocity a myšlenky pochopení v okolí. Nenacházel odpovědi, které by mu umožnily pokročit dál, tam, kam už z hloubi duše toužil jít.

Naslouchala jsem. Občas přikývla. Jindy doplnila myšlenku, kterou už beztak měl na jazyku, ale jako by ještě neměla formu našich slov. Čas utíkal neuvěřitelně rychle. A přesto klidně a hluboce. Povídali jsme si, ale dost možná se mnohem víc stalo během ticha naslouchání. Ve chvílích mlčení, kdy věci zapadly na své místo a konečně daly smysl. Poprvé dávaly smysl bez toho, že by bylo třeba dlouze vysvětlovat.

Ještě před několika hodinami jsme se neznali a přesto, když jsme se loučili, bylo to jako loučit se s dlouholetým přítelem. Ten společný čas nám změnil život. Cítila jsem úlevu, kterou mu přinesla má chuť naslouchat a sdílet kousek sebe. Jak se zmatené tápání mění v jasnější směr a nové uvědomění přináší první známky svobody do jeho stísněné duše. Chaos se postupně ztrácel.
Možná to nebylo mnoho. Možná to bylo všechno.

V ten moment mi došlo, jak „málo“ někdy stačí, abychom mohli měnit „svět“.
Stačí tu pro někoho být. Naplno, přítomně a upřímně. Nic víc.
Jenže, je to OPRAVDU málo?

Až cestou domů, když jsem si vše rekapitulovala a začala chápat celou tu událost, které jsem byla svědkem, pochopila jsem význam štěstí, které zažívají ti, jenž vedle sebe mají spřízněnou duši. Ti, jenž na své cestě nejdou sami. Ti, kteří mají na dosah ruku, která je chytne, když klopýtnou. Ti, kteří mají naslouchající uši a ústa, ze kterých k nim stékají slova pochopení a lásky. Ti, kterým další srdce dělá laskavou ozvěnu k tomu jejich…

Já to tak mám. A po dnešku jsem do hloubky pochopila, že…
Není samozřejmost mít kolem sebe lidi, kteří vás chápou a rozumí.
Není samozřejmost mít kolem sebe lidi, se kterými můžete sdílet svůj vnitřní svět.
Není samozřejmost mít kolem sebe lidi, se kterými jde vaše energie vždy nahoru.
Ne, opravdu to není samozřejmost.

Je to štěstí. Obrovské štěstí a dar. A já jsem hluboce vděčná, že právě já to tak mám.
A z hloubky téhle vděčnosti si přeju, aby takové štěstí mohlo zažívat stále víc a víc lidí.
Věřím, že mohou i budou.

A jestli pro to mohu něco udělat i já, bude mi nesmírnou ctí.
S úctou v srdci

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *