Proč letos budu málo číst

Při pohledu na jedno zaplněný okýnko mi to konečně došlo. Letos jsem vážně ještě nic moc nepřečetla. Jsem z toho trochu rozpačitá. Moc se mi to nezdá, ale záložka v rozečtené Hoř pomalu, která mi zpříjemňovala přelom roku, nekecá. Trčí už skoro týden na tom stejným místě a nepohnula se. Ani o píď.

Stydím se. Čtení miluju. Ta knížka je super, čte se úplně sama, jenže…
Dívám se na prázdný sloupec v mým notesu. Ostatní každodenní úkoly se plní asi úplně samy, jen to čtení pokulhává. Loni jsem se namlsala, zvykla si a teď nějak nevím. Přestože je jasné, že se to loni nepřečetlo samo, nějak nechápu, jak to, že jsem se zmohla zatím jen na jedno čtení cestou v metru. Aspoň že tak.

Večer vytahuju čtvrtku seříznutou na 9×9 cm a chystám se pokračovat ve své kreslící výzvě. No jo, vyměkla jsem a řekla si, že to ještě jednou zkusím. Naposled? Věřím, že jo. Rozkládám fixy, časopis pod papír a už čmárám jeden tah za druhým.
Čas plyne.
Hodina sem, hodina tam, ani to nepostřehnu a je čas jít do hajan. Ještě nádobí, vyčistit zuby, zkontrolovat dveře, vyčúrat, nemodlit se a spát. Než zhasnu, otevřu notes s přehledem návyků a konečně mi svitne.

V květnu jsem bojovala sama se sebou. Statečně jsem vzdala svou 365 výzvu a přiznala si, že toho asi bylo moc. Někde uvnitř mě si ale něco stále mlelo svou o tom, že jsem se mohla víc snažit, že jsem to nemusela vzdávat, že jsem se měla zakousnout. Nějaký pidi kousek ve mě to pořád vnímal jako prohru a chtěl to zlomit. Možná tyhle pindy taky znáte. I když jsou to kecy a všichni to víme, stejně nás pokaždý slušně podrtí. Jenže mě už ne. Pravda byla celou dobu jiná.

Unikalo mi uvědomění o množství času, které čtení i kreslení zaberou. Hodina není mnoho a přiznejme si, že často to je i víc, ale pokud je to jediná hodina, kterou pro sebe máte, stojíte na prahu volby. Každý jeden den. Ať to víte nebo ne a musíte jí udělat. Je možná bezvýznamná, ale jestli kvůli tomu pak máte špatný pocit, asi to taková maličkost nebude.

Vypadá to možná zvláštně, ale když se vám podaří vytvořit prostor pro jednu milovanou činnost, něco ve vás chce víc. Chcete dělat víc věcí, který vás baví a přináší úžasný pocity. V tom chtění ale snadno zapomenete na „drobnost“ jménem čas. Místo radosti se můžete dostat jen do dalšího stresu, výčitek a rozčarování.

Já si loni zvolila čtení. Letos, jak se zdá, to bude kreslení. Přesto se to ve mně zas pere. Miluju čtení, miluju kreslení a miluju psaní. Tohle je moje trojice. Dostává mě do úžasnýho stavu bytí. Každá z těch činností přináší něco jiného a právě pro ten výsledek každou zbožňuju. Čtení mě baví samo o sobě, je to vrcholná forma relaxu a rozšiřování obzorů. Kreslení mě nabíjí energií, zlepšuje náladu a celkový pocit. Psaní mě uvolňuje a dává mi prostor být opravdu sama sebou. Všechno je pro mě důležité, všechno je skvělé, všechno potřebuju…

Volbu ale musím udělat já sama. Tenhle rok bude sice míň knížek, ale o to víc obrázků. To je přece super. Smiřuju se s tím vcelku rychle a až to dopíšu, naplním svou mixit látkovku knížkama, který jsem si sice nadšeně půjčila, ale nebudu je číst. Všechny musím nemilosrdně vrátit. Rozečtený dočtu (možná) a svůj výpůjční seznam budu způsobně udržovat na minimu. A budu s tím konečně opravdu OK.

A co vy? Budete letos číst nebo si vaše srdce získala jiná aktivita?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *