Vždycky, když oloupu salátovku, dám si jeden nebo dva proužky na čelo. V létě i na tváře 😉 Líbí se mi, jak nejdřív příjemně ochladí a pak se postupně přizpůsobí teplotě těla, až o nich nakonec ani nevím 😉 Slupky na čele jsou rituál, který si nikdy neodpustím.
Pamatuju se, jak jsem kdysi v létě, jako hodně malá holka, přišla do kuchyně a zahlídla babičku se zelenýma proužkama na obličeji. Uuuuu, co to? Možná jsem se tehdy podívala podobně překvapeně, pobaveně a s mírnou nedůvěrou, jako před lety moje vlastní dcera na mě, když poprvé viděla tohle vymódění.
„Co to máš na obličeji?“ zeptala se zvědavě, tak jako já kdysi babičky…
„Slupky od okurky.“ „A proooooooč?“
Po krátkém vyzvídání jsem přijala okurkové požehnání a opatrně se plížila po bytě jako indiánka. Bylo to vtipný, příjemný a úžasně osvěžující. Tenhle pocit mi zůstal dodnes (i bez těch indiánskejch kulišáren). Ta směska emocí se mi líbí. Baví mě zažívat jí znovu a znovu a nejjednodušší cesta je: vždycky, když oloupu okurku, dám si pár proužků na čelo. Tenhle zvyk mě nikdy neopustí.
Kolik rituálů děláme každý den nebo při různých činnostech?
Kolik jich děláme jen ze zvyku?
Kolik jich postupně ztratilo jiskru, kterou měly, když jsme je zažívali poprvé? Když jsme jim ještě věnovali pozornost, protože nebyly takovým zvykem. Kdy se věci stanou jen činností, ve které se už nijak citově neangažujeme? A proč se to vůbec děje?
Až příště budete zas dělat něco ze zvyku, tak nějak automaticky, zkuste si vzpomenout na okamžik, kdy jste právě tohle zažívali poprvé. Nebojte se tenhle pocit v sobě oživit a zkusit ho znovu naplno prožít. Jen tak, protože je to váš život – váš rituál – vaše volba…