Stačí poslouchat svý srdce

Nepřestane mne fascinovat podivný lidský masochismus, kterého se na sobě s jistou pravidelností někteří dopouštíme. Ze své podstaty se snažíme přežít, ale zdá se, že kapka vzrušení a nepohody k našemu životu patří. A pokud tam není, vytvoříme ji.

V dnešním světě nemusíme bojovat o chléb a vodu. Stačí dojít do krámu a je uloveno. Zajistit si jídlo dnes, na rozdíl od minulosti, není žádná extra námaha. Možná proto jsme tak snadnou kořistí na poli psychickém.

V uspokojení tělesného blahobytu nekonečně odsouváme volání duše, která by si mohla hlasivky vyřvat a my bychom stejně zůstali hluší. Jedeme si svou. Ať to obhajujeme čímkoliv, jsou to všechno koniny, které nemají nic společného s tím, jak by věci měly být, abychom byli opravdu z hloubi své duše šťastní.

Jenže tyhle výšlapy přes čáru, tohle nerespektování našeho vlastního řádu věcí, si vybírá krutou daň. Často v okamžiku, kdy se to nejméně hodí. Často v moment, kdy se začneme probírat z vlastního opojení a neladí nám, kam jsme se to dostali. A to je přesně ta chvíle, kdy se něco v nás definitivně nakrkne a rozhodnete se všechno pustit. Totálně všechno…

PADNEME. Najednou pustíme i to poslední, co veškerou svou zbylou silou držíme. Žuch. Kdo jednou takhle padnul, pamatuje si to do konce svýho života. To s ničím nezaměníte… Ale proč to nejde jinak?

Co nás vede k tomu, že musíme nejdřív padnout na dno, abychom pochopili, že tudy cesta nevede? Proč rovnou nemůžeme jít tam, kam nás srdce táhne? Protože upřímně, neznám žádný srdce, který by mělo za cíl samo sebe zničit. Žádný, vážně žádný! Tak proč se snažíme ignorovat jeho hlas, když naslouchat mu je to nejjednodušší, co pro naplnění svého lidství můžeme udělat?

Můžete si uložit odkaz příspěvku mezi své oblíbené záložky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *