Hlásal transparent Greenpeace z prosincové stránky kalendáře. Četla jsem to celý měsíc, až dnes jsem pochopila…
Většinou žijeme ve dvou sférách – v minulosti, kdy si přemíláme, co jsme nezvládli, co jsme zkazili, co jsme udělali a dělat neměli, nebo se týráme tím, jak to předtím bylo lepší, jak my jsme byli lepší a měli jsme lepší život, práci, finanční situaci, vztah… A pak plynule, bez mrknutí oka, přecházíme do budoucnosti, ze které jsme stejně vyděšení nebo zoufalí a doufáme, že bude líp.
V tom všem přebíhání z jednoho břehu na druhý se jaksi zapomínáme zastavit na tom nejdůležitějším místě. Zapomínáme na DNEŠEK, na tady a teď. Teď. Teď. Na ten okamžik, který je jen jednou a nebude se opakovat. Přesně tenhle okamžik, který jediný můžeme naplno vychutnat a změnit.
S oblibou používám „někdy“ jako odkladové slůvko. Teď je mi stydno. Dřív se mi stávalo, že mne lidé odbyli, že někdy je „nikdy“. Zlobila jsem se: „Tak to není. Já to udělám… Jen ne právě TEĎ.“ Dnes jsem pochopila, oč běží. Jak jsem neměla pravdu. Ani trochu.
A abych byla upřímná, mnoho z toho, co jsem odložila na někdy, se opravdu proměnilo v nikdy. A nejhorší je, že bych to chtěla vrátit. Ale nejde to!
Někdy není teď. Někdy je zítra. A zítra je NIKDY.
Jestli to chceš udělat, tak to, sakra, neodkládej!
Jestli to chceš udělat, tak to udělej a nehledej si výmluvy.
Teď nebo nikdy… Protože zítřek neexistuje a včerejšek už byl napsán…
Kapišto?