Věk je jenom číslo

18 y.o., 21yo, 19 years old… Informace, která většinou nechybí na místech, kde sdílíme střípky svého života. Jako kdyby náš věk byl určující. Třeba u fotek je to úplně šumák. No, vlastně i co se textů týče. Náš věk je jen číslo. Je to jen součíslí, které zasazuje ten jeden jediný den, pro nás dost podstatný, do dějin. Do minulosti. Tam, kde se už nic nemění.

Od určitý chvíle svůj věk nikomu necpu. Ne, že bych dřív měla potřebu na svých blogách a profilech tohle zásadní životní číslo sdílet, ale všimla jsem si, že od určitého data taktně mlčím. Jsem už snad „stará“? Ne a ani si tak nepřipadám. Jen od určitý chvíle přestal věk dávat smysl. Těžko se to vysvětluje, ale je to tak.

Když mi bylo jedenáct, dvanáct, přišel mi kdokoliv kolem dvacítky dospělej. Tehdy jsem chtěla být jako oni – taky dospělá, abych o sobě mohla rozhodovat. Čím víc se dvacítka blížila, tím víc mi docházelo, že to rozhodování o sobě sama je obrovská nálož zodpovědnosti. To už mi tak extra super nepřišlo, ale brala jsem, že tak to je. K tomuhle všichni spějeme, i kdybysme nechtěli, a vyhnutí není žádný, přibližně žádný.

S dvacítkou přišla ještě jiná věc. Změnilo se nazírání na další životní milníky. Najednou jsem byla blíž všem těm rokům, který se mi zdály děsně daleko. Ve dvaceti už třicátníci nebyli zdaleka takoví starci jako ještě před 5 lety. Tuhle nálepku teď schytali padesátníci. Pět let poté jsem to přelepila na šedesátníky. A pak jsem to přestala řešit úplně…

Dnes se můj věk stává předmětem hovorů, u kterých se královsky bavím. Číslo, který mi tipujou, se od toho v občance rok od roku vzdaluje. Jo, čím jsem tady dýl, tím jsem evidentně mladší.Zasekla jsem se na krásných pětadvaceti. Je to boží! Ačkoliv můj ideál je (a dlouhá léta byl) 22, necítím se ani trochu dotčená. Možná to ještě přehodnotím, když to vypadá tak slibně…

Jak se tak zdá, padesátka je furt mládí 😉
Začínám se těšit víc a víc.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *