O meditacích, Člověku Gabrielovi, návštěvě Života a mém prvním graffiti.
Že jsou meditace téměř léčivé, o tom není pochyb. Kolem úplňku jsem si udělala meditační okénko a ponořila se do hojnosti. Zbavovala se toho, co mi neslouží – např. věci, které už nepotřebuji (a proto je opět kolem úplňku vydatně vyklízím), strach z nedostatečnosti (ano, stále tam je a je to snad nekonečné!), pochybnosti o mé hodnotě, zpochybňování toho, co umím atp. A snila o tom, čeho bych naopak chtěla mít život plný až po okraj. Je zajímavé, že se mi tam vybrousila přesná finanční částka, pohoda z dobře plynoucího byznysu, vztahy, které mají hloubku a hlavně byt, který je prost zbytečností a s tím spojených starostí, v něž se přehršel věcí přeměňuje každým týdnem víc a víc.
Až na konci týdne jsem si uvědomila, jak hodně tyto dny byly příjemné a naplněné něčím víc než jen běžností. Začít den tím, co je jen pro vás, má totiž svý kouzlo. Ten nezaměnitelný pocit, který je někde uvnitř, nevtíravě a přesto jistě, se dnem táhne až do chvíle než zavřete oči. A to mění všechno. Nekecám.
Úplňky jsou silný
Možná, že jsem byla vnímavější anebo přišel čas. Čas na něco, co ještě úplně nevím. Nechápu, ale navštívil mne. Tahal mne z postele už při úplňku. Byla jsem z toho trochu nesvá, nejistá. Jako by mojí duši něco chtělo povznést mimo hmotu. Jako by mne něco chytlo za límec, zvedalo a jemně, ale neodbytně táhlo nahoru, i když se tělo propadalo níž a níž. Chtěla jsem to zaplašit, ale po úplňku ten pocit těsně před usnutím přišel znovu a tak jsem se zeptala. Zeptala se, kdo to je… A čekala.
„Život“ zaznělo v hlavě.
Pak jsem usnula.
Koukám ráno na obraz Anděla, který jsem si kdysi koupila od své kamarádky, protože jsem ho prostě musela mít. Koukám na něj a říkám si, zda o tom něco ví. On ale mlčí. Mlčí a tiše čeká, až to sama pochopím.
Ještě mám hodně otázek…
Dočítám Člověk Gabriel od Kateřiny Dubské
Ta knížka mne neskutečně baví. Zvláštně se dotýká mojí duše. Líbí se mi styl plný poetiky a obrazů, do kterých se můžete ponořit a převalovat se v nich, jak je libo. Nejen díky tomuto stylu ale i vykreslením jednotlivých postav a světů, ze kterých přichází, krásně vyplyne kouzlo a nekomplikovanost Gabriela, který umí mluvit se zvířaty. A umí mnohem víc. Je to člověk, který si nevytváří zbytečné problémy, žije od srdce a bez zvláštních psychoher, které ho jen unavují. Člověk, který jen těžko chápe, proč si my, gádžové, zasypáváme hlavu pískem.
Proč si potřebujeme ověřit, co srdce říká, nesmyslem v hlavě. Proč? Snad proto, že jsme zapomněli, jaké to je mít hlavu opravdu čistou, prostou zbytečných myšlenek, abychom v ní mohli zaslechnout hlas našeho Já, naší skutečné podstaty, našeho anděla. Abychom věděli a nemuseli nic složitě vymýšlet… Nutí mne to zamýšlet se nad vlastní touhou věci komplikovat a dělat zbytečně složité i tam, kde nejsou. Baví mě odhalovat tohle přitroublé chování a ujišťovat se, že to zkusím jinak.
Jestli máte chuť projít společnou pouť životem jednoho cikánského chlapíka se zelenýma očima a nasáknout trochu jiný úhel pohledu na náš splašený svět, doporučuji si knížku přečíst a nechat se omámit její atmosférou.
Pátek začal jako Den blbec
Nejdřív to vypadalo lákavě, pak ale do mne něco vjelo. Chtěla jsem být jízlivá. Kdo ví proč? A tak jsem se jen schoulila do otevřené náruče a spočinula v ní. Usnula jsem. Pak zapršelo. Spadla ze mne únava, pichlavost i podivná nenálada. Na plánované graffiti se mi ale i tak moc nechtělo. Nakonec z toho byl výlet do Wine Food na Smíchově, kde jsem si vybrala božskou tartaletku s obrovskýma šťavnatýma malinama, které trůnily na lahodně čokoládovém krému v jemně křoupavém těstíčku. Bylo to luxusní spojení chutí. Pak už nic nebránilo vyrazit na Barrandov a vytvořit svoje úplně nejvíc první graffiti.
Předčilo to všechna moje očekávání. Žádná rozinka, žádnej plicnik, prostě freestyle zentangle.
Už plánuju další výlet. Nevím, jestli za to může nadšení z tvoření, nebo zbytkový výpary ze sprejů… Asi oboje 😉
A jaký byl váš uplynulý týden?