Někdy si člověk myslí, že si něco chce splnit. Má to na svém listu životních přání tak dlouho, že už ho ani nenapadne, že právě tohle velký přání vůbec tak velký není. Jako by zůstávalo jen do počtu. A kdo ví, možná tam nikdy být nemělo…
To přeháním. Kdybych ho tam nikdy nenapsala, těžko bych mohla někdy potom zjistit, že tam už nepatří. Že se něco změnilo. To se totiž děje mnohem častěji, než by člověk čekal. Naše přání se proměňují a vyvíjí stejně jako my. Jestli je to dobře nebo špatně, není správná otázka. Mnohem důležitější je, jak se k tomu postavíme. Jak s tím naložíme.
Bylo by chybou myslet si, že když jsme si jednou něco napsali, musíme to splnit. Plnit to na just. Trestat se tak za to, že jsme sami sebou a že vnímáme, jak to máme teď. S tím mám bohaté zkušenosti a rovnou říkám, nikam to nevede. Nebudu vám ale bránit zkusit si to…
Nikdy mě to tolik netáhlo k revizi vlastních přání jako právě teď. Možná za to může i kniha Zbavte se zbytečností a mějte se skvěle!, která, co se obsahu týče, vlastně není převratná a je taky trochu rozvláčná. To nejvíc inspirující je samotný název, protože ať to vztáhnete na cokoliv, můžete se mít skvěle, pokud vyložíte svůj batoh a nepotáhnete dál zbytečnosti.
A tak vykládám.
Dívám se, který přání s sebou táhnu a který možná zní krásně a honosně, ale jsou úplně k prdu. Pro teď. Pro tentokrát.
Kdo ví, možná si za pár let napíšu podobná, ale z úplně jiných důvodů. A to je pro mě to nejdůležitější. Aby tam bylo to, na čem mi záleží TEĎ, a ne někdy potom…