S mladšíma a ženatýma je to podobný – je to zakázaný území. Na druhou stranu chápu, že citům těžko poručíš. Mozek, i když se mu snažíš říkat kupu logických argumentů, ten chemický koktejl stejně položí a pak si, ten chytrák, může plácat cokoliv a neslyšíš.
Snad nečeká, že jí to budu rozmlouvat?
Proč taky. Jednak to nemá cenu a za druhý, každý jsme za ten svůj život zodpovědný sám. Já ho neznám. Nevím, co mezi nima je. A taky nejsem vědma, abych s jistotou mohla tvrdit, že to nevydrží. To se stejně zjistí, až když to zkusí.
Navíc, jak já můžu někomu radit? Nejdelší vztah, který jsem zvládla, byl cca 5 let. A to jen silou vůle! Ne, já vážně nejsem dobrý rádce ve věcech vztahů, Ale vím, co dělá pravý přítel. Může si být jistá, že ať se rozhodne jakkoliv, jsem na její straně. Vždycky!
Je snad něco důležitějšího?
Ve většině případů nepotřebujeme žádné rady. Nepotřebujeme, aby nám někdo říkal, jak se ve svém životě máme rozhodnout. Ve skutečnosti jen chceme, aby někdo bral vážně naše rozhodnutí. Aby bral vážně to, co nás trápí a stál při nás, i když možná teď blázníme a mozek nám zatemnila láska k mladýmu klukovi. K o dost mladšímu klukovi.
Wow. Jde z toho mráz po zádech. Je to rozkošný… Vím, že já bych tohle nedala. Může být vtipné a vzrušující o tom přemýšlet, ale udělat to? Uuuu… To vyžaduje odvahu. Tu já nemám.
Proto vždy budu stát na straně těch, kteří odvahu mají a nebojí se následovat hlas svýho srdce. Kdo ví, zda právě i to není příčinou jejich nezměrné odvahy…