Někdy stačí jen kousek melodie a vy se z tady a teď přenesete do minulosti…
Znovu cítím jeho dech na krku a dychtivě čekám, až se ponoří do mých rtů. A když zavřu oči a zvolna se nadechnu, mám pocit, jako by byl těsně vedle mě. Jenže není…
Není, i když z rádia zní „naše“ písnička. I když ten song do sebe natáhl celou esenci našeho vztahu, musím pokaždé čelit vědomí, že je to jen minulost. Že už nic z toho, co jsem cítila, ať tělesně či duševně, se nikdy nevrátí. NIKDY…
Možná mám zlomený srdce – aniž bych to věděla. Možná, že tohle byla poslední kapka a už víc nejde zlomit. A možná, že jsem to své srdce nechala u něj. Schválně. Pro jistotu. Protože někde uvnitř jsem stále neodešla. Někde uvnitř je kousek mě (trochu masochisticky) stále s ním.
Vysvětlovalo by to spoustu věcí.
Možná jen potřebuješ víc času. Jenže kolik ještě? Jsou snad 3 roky málo? Nevím.
Možná teď není ta pravá chvíle řešit to. Ale kdy bude? Kdy bude ten správný čas uzdravit si zlomené srdce…