Někdy si říkám, jak by bylo skvělý, kdyby zkušenosti byly přenositelný. Kdyby šlo vědět dřív. Vědět to, abychom se nemuseli trápit. Pochopit, že ta trápení nejsou možná zbytečná, ale nejsou ani nutná. Jenže takhle zkušenost nefunguje.
Je to vymyšlený chytře – bez bolesti není radosti. Jedno bez druhého není ničím a my musíme prožít od všeho kousek, abychom mohli pochopit. Bez vlastního prožitku to prostě nejde a snaha jakkoliv to obejít vede k ještě vydatnější lekci, než kdybychom s úctou přijali to, jak se nám život servíruje právě teď…
Tělesně rosteme stravou. Duševní výživa z nás dělá lepší lidi. Každý level vyžaduje určitý počet bodů. Body lze získat jen hrou. Každá volba nás vede dál a možná, že čím komplikovanější, náročnější a třeba i bolestnější je úkol, který musíme zdolat, tím více bodů můžeme získat.
Vlastně nedává vůbec smysl chtít něco přeskakovat. Vědět něco dřív, než na to přijde čas. K čemu by to bylo? Každý život je tak unikátní. Cesta se mění každým naším krokem a možná, že spousta toho, co si myslíme, že bychom měli vědět, by bylo úplně k ničemu…
Snad je to nějaká vnitřní touha vyhrát. Jenže my nemusíme vždy vyhrát, abychom získali body. Musíme HRÁT! To je rozdíl. Cílem je projít a udělat maximum, abychom došli na konec téhle mise. Pak přijde další. A další…
Co by se změnilo, kdybychom na konec dojít nemuseli?
A musíme tam dojít?