Toužíme si plnit svý sny. Já určitě. Vy asi taky. Kdo by nechtěl žít to, o čem sní? Chceme, aby se naše sny staly realitou. Ale někdy nám nedochází, že některá přání mohou mít takové malé bezvýznamné háčky. Háčky, které si uvědomíme, až když se nám splní.
Když jsem pracovala v kanclu, přála jsem si psát – za peníze. Přišlo mi to jako práce snů. Ale přestože jsem to tehdy vnímala jako sci-fi, nebránilo mi to vyjádřit se. Psala jsem, protože mě to bavilo a já to chtěla dělat. Co na tom, že to byl jen blog. Bylo to super! Když se lámal chleba s končící mateřskou, zkusila jsem jít právě za tímhle bláznivým snem. Udělat z něj realitu. Žít ho!
Podařilo se. Wooooow.
Měla bych radostí skákat tisíc metrů a užívat si to, nebrblat, ale… Můžete něco milovat a přesto narazit na limity, které jste předtím neviděli. Těžko jste mohli. Přesto se vaše rozčarování nezmírní.
Pokud jste někdy uskutečnili něco, po čem jste dlouho toužili, pravděpodobně chápete moje bolestné probuzení. Střet s realitou bez příkras vyvede z rovnováhy nejednoho životaběžce.
Tehdy, když jsem cvakala do počítače faktury, výpisy z banky a řešila rozesílku náhradních dílů, přišlo mi super věnovat se celý den činnosti, která mě skutečně baví a naplňuje. Byla to božská představa. Nějak jsem v ní ale zapomněla přistát na zemi. Nedošlo mi, že když budu 4–5 hodin (a někdy víc) den co den v písmenkách, bude to dost možná někdy stejně vyčerpávající jako den v kanclu. Tehdy mě to vůbec nenapadlo.
Ještě před pár lety bych nechápala, o čem je řeč. Dnes vím, že i v práci, která je vaší vášní, budete dříve či později čelit dni, kdy se nechce a je zatěžko dělat i to, co milujete…
„Vždyť to je můj sen! Vždyť psaní je moje vášeň!“ zoufale křičelo něco zraněného v mém nitru.
Nebo už není?
Bolelo to. Hodně to bolelo. Byly dny, kdy jsem se ztrácela v tom, co chci a místo usmíření tvrdě narážela na realitu. Tehdy jsem, díky svému vnitřnímu boji, zklamání a rozčarování, jen těžko mohla pochopit nevyhnutelné.
Má nepřipravenost mě vyvedla z míry. Měla jsem pocit, že jsem rozbitá. Možná jsem se jen spletla! Sakra spletla. A čím víc jsem se ptala, tím víc jsem trpěla. Ničila jsem se každou další otázkou a dostávala se do větší a větší spirály pochybností. Místo abych přijala, že i když se splní naše přání, nemusí to být ideální, chtěla jsem stůj co stůj prosadit svá očekávání.
Vůbec jsem si to neuvědomovala.
Prohlubovala jsem tak rozpor, před kterým jsem stála. Který mě zastavil. Nakonec jsem začala pochybovat o pravdě svých snů. O tom, co umím, co mě baví a naplňuje. Horší než puberta! Nejvíc jsem se trápila právě tím, jak mohu cítit tolik protikladných emocí ve splněném snu. Nedávalo to žádný smysl. A přesto to byla pravda. Vždyť to tak cítím!
Jednoho dne jsem se přestala prát s vlastními pocity. Přestala jsem oddělovat, co si myslím, že bych měla cítit a tím, co skutečně cítím. Přestala jsem to posuzovat a začala to brát jako součást žití. Součást práce, kterou dělám, která mě baví a kterou miluju. Přestala jsme se hodnotit na základě těhle nárazových pocitů a zaměřila se víc na celek.
Všechno začalo být lehčí. Dny, kdy se moc nechce a kdy si myslím, že to nedám, že nemám dost inspirace. Zatím jsou to jen chvilky, ale vždy, když si to uvědomím, jako by něco povolilo a spadne ze mne další kámen. A to chci zažívat častěji a častěji, jak jen to jde.