Někdy mě pomíjivost lidského dění, snění i bytí děsí. Ne snad ze strachu, že tomu tak je, ale pro věc samotnou. To, co se nám dnes zdá důležité a náš život to může změnit k nepoznání, se za 5 let bude jevit jen jako bezvýznamná epizodka jednoho dne z mnoha.
A přesto je právě od dneška a jeho starostí tak těžké se odtrhnout. Je těžké nevidět to tak tragicky. Nebrat si všechno, co se nám děje, osobně a doslova. A trochu děsivý je, že se to nelze naučit jinak, než že to budeme opakovaně prožívat a učit se na tyhle okamžiky nahlížet jinak. A zkoušet. Zas a znova, dokud se nebudeme cítit líp. Dokud si neřekneme: „Tenhle život je super!“
Jistě, každý den slunce nesvítí. Ale o popírání či přehlížení tu není ani zmínka. Nesvítí? A co jako? Skvělá příležitost naučit se zdolávat ten dnešní okamžik se ctí a brát ho jako důležitou součást svýho života, ale nelpět na tom.
Nelpět! Na tom, jak to má dopadnout. Na tom, jak se chceme cítit. Na tom, co chceme získat, čím chceme být… Zkrátka vyrušit všechny ty podmínky, které si dáváme. Všechna přehnaná očekávání, kterými si akorát vytváříme další zklamání.
Pomíjivost je vlastně krásná.
Jen když se věci mění, může se život projevit ve všech svých tónech. Projevit se v celé své plnosti a potenciálu. Jen když se věci mění a odchází, mohou jiné zas přijít. Snažit se konzervovat tady a teď je jako chytat slunce do zavařovačky. Může to být fajn hra na horké letní odpoledne, ale večer je večer a přehlížet jeho nádheru jen proto, že čučíme do sklenice s představou svého odpoledne…
Naučit se v pomíjivosti vidět krásu a příležitost je VELKÝ ÚKOL.
Každý víme, jak mooooc pohodlný je držet se svýho zaběhanýho.
Jenže domysleli jste to někdy do konce?
Kam vede pohodlný život? Kam byste se dostali, kdyby všechno bylo snadné a bezproblémové. Opravdu byste se chtěli stát člověkem, který už nečelí žádné další výzvě? Žádné (ne)bolavé lekci, která mu pomáhá odhalit nuance jeho života i jeho samotného?
Opravdu byste něco takového chtěli žít?