Jak je to dlouho, co jsem šla naposledy na vlak? Po ránu. V dešti. Ještě trochu za šera… Ale nezměnilo se skoro nic. Vlastně, změnilo se úplně všechno.
Poprvé v životě nespěchám. Poprvé v životě jsem vyšla opravdu včas. Včas znamená včetně časové rezervy pro neočekávané komplikace i s tím, že mohu jít na pohodu.
Prší. Ulice jsou v tuhle ranní hodinu, i díky období mezi svátky, prázdné. Stánkaři otevírají okýnka a roztápí gril, aby na něj už brzy položili úplně první dnešní klobásku. Zívají. Ráno působí ospale, ale já se na dnešek těším. Jdu krokem, užívám si to. Nemusím spěchat. Po dlouhé době (možná snad poprvé) mě netlačí čas a já jsem jeho pánem…
S příchodem na nádraží zjišťuju, že i tentokrát cesta trvala 10 minut. Fascinuje mě, jak stále stejných deset minut může být tolik odlišných. Dochází mi, jak hodně je to o nastavení v nás a jak hodně dělá dojem, který udělá rozdíl. Jak utíká deset minut ve stresu a jak v pohodě?
No, dobře, vím, že jsem schopná, při vypětí všech sil, ujít tuhle štreku i do 6 minut. Jasně – s jazykem na vestě, zpocená, vynervovaná a totálně vyždímaná, že se z toho dávám do kupy ještě další hodinu. Jenže dneska nemusím. A přitom jde jen o blbý 3–4 minuty!
ROZDÍL jsou právě a pouze tyhle minuty – ten pocit za to fakt stojí. Chodit pozdě, a vše natahovat do poslední chvíle, už není tak cool jako kdysi (pokud to cool vůbec někdy bylo). A není pro to ani opodstatnění, natož nějaká omluva…
Tak co, šlo by to tak pořád, no ne?