Akce večera. Vyjely jsme s vozíkem. Kodrcaly jsme to ulicí k Poliklinice a byly neuvěřitelně vysmátý – kromě hlučnosti, když se ve vozíku natřásaly prázdní Staroušové. Úspěšně jsme dojely.
Před Albertem prodává 200 kilová paní párky (to jen tak pro info). Se smíchem jsme vjely do obchodu. Zaměřily jsme „výkup láhví“. Vkládáme láhve hezky jednu po druhé do přístroje – přepravka se tam nevejde. Nezapomínáme to okomentovat… Bez odezvy.
„Co s basou?“ Hele, zvonek!
Pošťák zvoní dvakrát – my třikrát… NIC.
Tak ještě jednou… NIC.
Vracíme vozík (konečně mám žeton), vcházíme do „nákupní zóny“ a hledáme někoho, kdo pracuje v Albertu. „Tady nikdo nepracuje?!“
Oslovujeme mladou blondýnku ve žlutém Albert-oblečku. Vysvětlujeme situaci – skladníka nám zavolá. Čekáme… Marně…
Stojíme u pootevřených dveří skladu. „Nesměle“ voláme… NIC.
Škvírou vidíme příchozího zabraného do odepisování SMS zprávy. Sršíme vtipem ohledně mobilu a dožadujeme se práva zákazníka, tj. obsloužení… Pod nátlakem našich narážek po chvíli vychází rozvrkočený pokladník, usmívá se a oznamuje, že nám bohužel nemůže pomoci, ale zavolá skladníka.
„No jo, to známe… Skladníka už sháníme půl hodiny“…
Další zákazníci se dožadují skladníka, neb se zasekl stroj na vracení láhví. Vyhlášeno celoalbertní pátrání po skladníkovi. Ten se nečekaně objevuje – je stejně starej jako my a má stejně výbornou náladu. Jako „odměnu“ za basu mi podává žlutý ovál s bílou nálepkou a divnou úchytkou.
Nechápavý výraz. On chápe: „Vložte to do přístroje jako láhev.“
AHA… Vyjíždí kupon na 100 korunek českých…
Obléháme kasu. „Nic jiného nechcete?“ – „NE… teda kromě těch peněz…“ Haha.
Odchod z Alberta – smích a v kapse 166,- Kč. Budou se hodit.