Kolikrát si člověk myslel, že něco nedokáže, že to není možný. Dal si nálepku jakej je a právě proto nemá šanci nebo ho do cíle čeká nehorázná dřina. A pak se za dva, tři měsíce ohlídl a zjistil, že to, co se zdálo nemožné, je realitou. Prostě se to stalo.
Je jasné, že někdy na některý věci nestačí jen pár měsíců, ale jestli něco, v co jsme nedoufali, se jednou už stalo, pak se to může stát znovu – u čehokoliv jiného. A jestli my i přesto stále odmítáme věřit vlastní zkušenosti, tak nemůžeme bejt šťastný. Prostě ne!
Je v přirozenosti člověka hledat cestu z temnoty na světlo. Pokud nejste nějaký psychopati a chorobně masochistický individua, čímž nechci teď nikoho urazit, základní lidská potřeba přežití se aktivuje instinktivně. A jakmile tuhle nutnost naplníte, automaticky pokračujete dál. A tak si můžete být jistí, že vždycky, a hlavně v těch nejslabších chvilkách, budete hledat cestičku ven.
Půjde to líp, naučíte-li se vzpomenout si na všechny vaše dosavadní úspěchy a neodpálit se pochybnostmi a zaklínadly typu „Tak to bylo kdysi, ale teď je to jiný…“
Podřezávání vlastní větve mi jedno období šlo skvěle. A víte co, můj život byl jak konzerva. Neměnilo se nic. Den za dnem byl jak přes kopírák jen proto, že jsem někde v hloubi duše uvěřila, že to tak má být (a navěky bude). A tak jsem to i žila. Upřímně, k životu to tehdy mělo hodně daleko, ale budiž. Nic lepšího nebylo. Nic lepšího jsem si nedovolila. Chtěla jsem se trestat za vlastní rozhodnutí a vůbec mi to nedocházelo.
I když se věci časem začaly měnit, já na ně stále nahlížela pokroucenou optikou, protože jsem se chytila do vlastní pasti. Jediná cesta ven bylo konečně uvěřit tomu, co vidím. Přestat se válet v minulosti a přestat si malovat nesmysly do budoucnosti. Musela jsem se začít dívat na to, co je v přítomnosti. Otevřít oči do reálného okamžiku. Zapomenout na starou Katku a nechat jí tam, kde už nic nelze změnit.
Musím přiznat, že tohle bylo to nejtěžší a ještě před rokem jsem se tím občas zabývala, než jsem definitivně uznala, že tohle mě ke štěstí nepřivede. Pak se mi skutečně ulevilo. A když má člověk lehkou duši, snadněji začne věřit ve vlastní štěstí a spokojenost.
Neznamená to, že už nikdy o ničem nebudu pochybovat. Budu. Jen už vím, že nad tím mám moc a taky vím, že mě to nemusí zastavit a odvést z cesty… Může to být jen myšlenka, kterou převalím zleva doprava a pak nechám zmizet, protože se rozhodnu nevěnovat jí větší pozornost a rozvádět její konstrukty. Už vím, že nikam nevedou. Víte to taky?