O touhách po psaní jen tak pro radost, o otravných věcech a o tom, co se musí, i o úplně nové zkušenosti nicnedělání, kterou ještě pořád rozdýchávám…
Psát (zase) jen pro radost
Ultimátní cíl pro následující dny, týdny, měsíce… Možná napořád.
Psát už jen proto, že fakt moc a moc tohle konkrétně psát chci. Psát za sebe. Psát jen to, co mě opravdovsky baví.
A tak přišla drobná zkouška. Jak jinak si vysvětlit hned dvě nabídky na psaní textů? Šok! Jak je rok dlouhej, nic. A najednou… Proč mě to tak překvapuje? Byl to jasnej test. A co já na to? S vděčným díky jsem odmítla.
O víkendu jsem se rozhodla, že si splním to, po čem jsem celou dobu (tajně) toužila. To, co jsem furt odkládala, protože jsem, nejen že neměla prostor, ale přiznejme si, že mnohem důležitější byl můj nedostatek odvahy uvěřit, že psaní toho, co baví jen a jen mě, by mě mohlo živit. A fakt UŽIVIT. Ale já měla bobečky. Vypadalo to jako hrozná opovážlivost. A obrovská utopie. Něco, co se děje jen na stránkách bestsellerů. Anebo někomu šikovnějšímu, houževnatějšímu, odhodlanějšímu.
A to je možná pravda. Sny se plní těm, kteří jdou do akce. Těm, kteří se nebojí udělat první krok, třebas i do neznáma. Vlastně ten první je většinou do neznáma.Jsem sobecká, že to chci přesně takhle?
Nejotravnější každodenní činnosti
Otra…, co? Na tuhle otázku jsem narazila v jedné FB skupince a nějak se nechytala.
O to překvapivější bylo číst komentáře ostatních. Došlo mi, jak zbytečně si někteří komplikují život právě tím, že o věcech přemýšlí tímhle stylem. A teď neříkám, že máte být sluníčkáři a všechno je vždycky super. Není! Někdy je to dost na ho*no a vypadá to, že se z toho hned tak nedostanete, ale na druhou stranu, proč si to dělat ještě těžší?
A čím přesně? Jedním slůvkem, které za to vůbec nemůže.
A tím je: MUSÍM.
Brrrrr. Máte i vy odpor k čemukoliv, co musíte? A napadlo vás někdy, že na musení není vůbec nic špatnýho. No, vážně! To slovo je cajk, protože:
- Pokud chcete žít, vaše tělo musí dýchat. To je základ, na kterým se bezpochyby shodneme.
- Pokud chcete žít, musíte například i jíst (platí i pro breathariány. Prána se nenačerpá sama).
- Pokud se chcete něčeho najíst, musíte nejdřív nakoupit. A často to není o tom, zda chcete nebo nechcete. Prostě musíte.
- Pokud si nákup chcete odnést domů, musíte ho zaplatit.
- Abyste ho mohli zaplatit, musíte nejdříve vydělat nějaké peníze. Způsoby jsou různé, ale… Rozumíme si?
Když něco chcete, musíte pro to něco udělat.
Když už jste rozhodnutí, akce je nevyhnutelná.
Jen tak bokem:
Schválně si místo musíte dosaďte můžete a… Nedává to smysl.
Dejte místo musíte chcete a… Taky to nedává moc smysl.
Některá slova je potřeba prostě vzít, jak jsou, a být s nimi OK, než se je snažit nějak předělávat nebo se jim vyhýbat. Ostatně význam slovům stejně dáváme my a náš, občas nepřívětivý přítel, mozek.
Proto ani můj pohled neberte jako něco, co byste měli bezvýhrad přijmout. Naopak, podrobte to zkoumání, hrajte si a hledejte, co se vám k němu vynořuje.
Co bych chtěla, abyste si vzali závěrem? Že méně dramatu kolem slova MUSÍM by bylo dobrým začátkem.
Všechno a nic
Tak bych shrnula uplynulý týden života. Nějak ani nevím, jak utekl. Dělala jsem všechno možný a vlastně hlavně nemožný, takže vlastně nic. Těžko říct, zda to bylo produktivní. Spíš asi ne, pokud bychom to měli zhodnotit materiálně či ekonomicky. Jenže ne vždy jsou tahle dvě kritéria TOP. Chci tím říct, že tenhle týden jsem je poslala k šípku a bylo to to nejlepší, co jsem pro sebe mohla udělat.
Asi jsem po 2 letech, kdy bylo práce až nad hlavu a pronásledovala mě i ve spaní (a to myslím přesně tak, jak říkám), potřebovala vystřelit i trochu mimo. Bez nutnosti trefit se. Bez nutnosti podat potřebný výsledek, splnit plán, odškrtnout si úkol. V momentě, kdy mi ta absolutní volnost došla, jsem se totálně utrhla ze řetězu a… Pink! Bum! Prásk! Kam to lítlo, tam to lítlo.
Prvně mi ta bezcílnost vůbec nevadí.
Za druhé mi to v podstatě stále nedochází. Mozek ví, duše je zmatená.
Abych to vysvětlila. Právě jsem prožila jeden z týdnů, kdy jsem nemusela řešit nic pracovního. A když říkám nic, myslím opravdu NIC. Jakože fakt NIC, za co bych měla odpovědnost.
Uuuuu! A upřímně? Bylo to boží.
Tu lehkost v duši (i v těle) ještě pořád zpracovávám.
Je to tak nezvyklý, že někde v koutku duše mám furt pocit, že to takhle nemá být. Že je to děsnej luxus. Něco, co je až za odměnu. Zkrátka, že správně to má být jinak. A má? No jasně, že ne!
Až teď, jak to píšu, mi dochází, jak šikovně jsem zpracovaná touhle uspěchanou dobou plnou důležitosti. A taky jak mě pořád drtí můj největší sabotér: Pan Perfektní. K čertu s ním!
Je čas rozpomenout se na jemnost bytí. Zahladit tyhle vytikaný trhliny a najít proud, ve kterým mi bude příjemně. To je vlastně mnohem vyšší cíl pro následující dny než ten o psaní.
A co vy? Máte nějaká nesplněná přání?
Máte svůj uspěchaný život, ze kterýho nejde vyskočit?
A nejde to nebo nechcete?