Pěním. Dělám to zas. Zas a znova. Stále dokola. Dokola, dokola, do zblbnutí.
Opravdu! Je toho moc. A čeho je moc, toho je příliš. Což je právě teď.
S jistou úchylností se opakuji. A tentokrát mi to není ani trochu k smíchu. Jsem naštvaná na sebe, na to, že to zase dovoluji, na celou tu situaci, která zašla tak daleko. Kterou jsem nechala tak daleko zajít. Jsem zase v koutě a něco ve mně chce zakročit. Bojím se, že to bude tvrdé. Současně se ve mně vzdouvá odpor k takovému řešení. Těhle útoků a útěků už bylo.
Tohle jsem ještě nezměnila. Zkouškou jsem neprošla. Takže si dáme opáčko. Matku moudrosti. Pro hlupáky. Protože chytrému stačí napovědět. Já už potřebuju kopnout. POŘÁDNĚ!
Lekce přichází přesně tak, jak potřebujeme. Dokud se z nich nepoučíme. Pak přijdou zase jiné. Opakují se nám jen ty, kterými jsme neprošli. A já si přitom kdysi řekla, že tuhle už nezopakuju. Teď bych to měla dodržet.
Jak jednoduché a přitom složité. Přesto to není tak zlé. Už si to alespoň uvědomuju. Jako začátek fajn. Přesto lekce nastupuje s celou parádou. Jsem v ní až po uši. Podobné myšlenky, podobné pocity, podobné úmysly. Víš, jak to skončilo před 2 lety? Hmmm. A loni…?
Uuuuuuf.
Vkrádá se to do mě se stejnou intenzitou, se stejným strachem a stejným odporem. Jen tentokrát už vím, co se bude dít, pokud nezakročím. Přesně vím, jak to dopadne, pokud jasně nevytyčím překročenou hranici. Mez, kterou jsem nechala v tichosti vyšumět. Jako už tolikrát.
Jenže teď už není prostor tvářit se, že se mě to netýká. Musím tomu čelit. Jakkoliv…
*
Nezapomeň dýchat!
Měj se ráda, i když právě chybuješ.
Nezlob se na sebe, že opakuješ lekci. S vděkem přijmi příležitost zachovat se jinak = lépe.
Věř, že jsi dost silná to zvládnout s nadhledem a lehkostí.