Život plný filosofování a snění působí možná navenek o dost významněji než ten, který je toho prost, ale podstatou obého je aktivní účast. Ať už na životě jako takovém, a jeho co nejlepším žití, nebo postupným realizováním toho, co bychom v něm chtěli mít více.
Největší tragedii filosofie vnímám v tom, když zůstane jen teorií. Když zůstane jen poučkou, kterou důležitě vypustíme z úst a tváříme se světově. Jenže to, co víme a nežijeme, je jako bychom to nevěděli. Pak nejsme o nic moudřejší než ti, kteří nevědí. A pokud nás naše vědění nevede životem dál a možná i kousek za hranice něčeho, co za běžný život považujeme, pak by možná bylo lepší nevědět.
Spousta myšlenek se po novém roce ustálila a já zase čelím jen obyčejnému životu. Životu, do kterého se každé ráno probudím a můžu z něj udělat něco neobyčejného. Udělat z něj život, který stojí za to žít.
Život, který je plný drobností, které možná nemění celý svět, ale které dávají smysl. Pár věcí, za které se na konci dne můžete pochválit a cítit potěchu z dalšího splněného kroku. Nadšení z toho, že se stáváte víc člověkem, kterým někde v hloubi duše jste, právě tím, že žijete neobyčejně obyčejný život. Že děláte věci, které vás těší. Že si na sebe uděláte čas. Čas pro pořádné, pomalé nadechnutí.
Jestli to tak uděláte, je jen na vás. Život vás k tomu bude opakovaně poňoukat a směrovat. Chcete-li být hluší a slepí, asi vás brzy potichu opustí. A těm, kteří jeho výzvu přijmou, dovolí cokoliv. To je na tom to nejskvělejší – cokoliv, co uděláte, bude správně. Úplně cokoliv.
To zní skvěle, co říkáte? Tak na co ještě čekáte? Já jdu kreslit, hrát si s dětmi, vychutnat si večeři, prolistovat nově půjčenou knížku, umýt nádobí, zkontrolovat úkoly a pak si nechat něco krásného zdát…