Mlha svět mění. Zastavuje čas. Přináší pochybnosti. Najednou nevíte, zda víte, co víte.
Když se krajina ponoří do mlhy, není nic než kousek cesty, který máte před sebou. Dokud neuděláte krok, vše zůstává tak, jak je. Musíte pokračovat v cestě. Musíte věřit, že cesta vede tam, kam má. Věřit, že vás do cíle dovede bez problémů. Že místo určení nezmizelo stejně jako svět kolem. Nezmizelo stejně jako čas, který se v bílé kaši zdá nekonečný.
Kolikrát se nám v životě stane, že se z ničeho nic ocitneme na místě, kde nevidíme dál než na pár kroků. Cesta, které se před chvílí zdála jasná, není. Najednou máme jen to, co zůstalo v srdci. Žádný směrovky, žádný orientační body. Jen nejistota, ve které září náš sen. Jen jeho obraz, vzpomínka v duši, dojem, který se rozlije po celém těle. VÍC NIC.
Jenže to není málo! Není, a my přesto hledáme záchytné body kolem. Rozhodí nás, když nevidíme víc než to nejdůležitější – další krok k cíli. Proč se najednou ptáme, místo abychom o to více odhodlaně pokračovali dál?
Copak bychom s autem v mlze zastavili? Začali bychom promýšlet, zda pokračovat nebo ne? Zpochybňovali cestu jen proto, že ji nevidíme? Kdepak. Zapnuli byste světla, byli opatrnější, ale jeli byste dál. Bedlivě sledovali jazyk černého asfaltu, dokud by se po čase kromě bílého nic neukázal i kousek víc…
Je jedno, jak dlouho to trvá. Když se soustředíte na cestu (a v duši máte svůj cíl), přijde okamžik, kdy se mlhy rozestoupí a ukážou to, co dosud skrývaly. Krajinu. Svět, který tam byl pořád – jen na chvíli potlačený…