Podzim a zima k tomu svádí. Příroda se zpomalí a my se obracíme do sebe. To je ráj pro staré nevyřešené lekce, které nás i po letech stále tíží.
Překvapuje i vás, kde se berou všechny ty emoce a proč jsou stále tak živé? Vždyť už je to taaaak dávno. Jenže naše duše asi úplně nesouhlasí. Hlavě je možná všechno jasné, ale srdíčko má nezhojené rány, které v různých cyklech znovu mokvají, otevírají se a vypouští do nás starý jed, který i po letech dokáže otrávit (když ne rozčílit, minimálně rozesmutnět).
Taky se v sobě babrám. Mohla bych to zaplašit a tvářit se, že tohle už je pasé, jenže jsem už trochu stará na tyhle hry. A tak si radši sama se sebou sednu a rozhodnu se přijít tomu na kloub: budu brutálně upřímná. Nakonec, kdy jindy než teď, když se to samo ozývá?
- Co přesně mi na této situaci vadí?
- Co a jak se mě dotýká?
- Jak se cítím?
Ptám se. A každou odpověď se snažím podrobit dalšímu zkoumání.
Nespokojuji se s tou první, a vy byste také neměli.
Kdyby to bylo tak jasné, nevracelo by se to jako bumerang.
Ptejte se a slupku za slupkou se doberte až k jádru. Hledejte ten pocit, který v moment, kdy ho odhalíte a pojmenujete, způsobí velkou úlevu. Pocit, který vám dovolí se konečně zhluboka nadechnout a být opět sami v sobě – naplno a opravdově. Bezbolestně…
A pokud nepřišel, tak ještě musíte hledat.
Ale věřte, že ten klid v duši stojí za to.