“Noční zebounština? To je pitomost… To nikdy nebudu potřebovat.” pronáší hlavní hrdina v příběhu Neila Gaimana Kniha Hřbitova (mimochodem skvělá knížka, kterou doporučuji pro její čtivost, duchařskou atmosféru a dramatickou zápletku s překvapivým rozuzlením).
No považte, copak dává smysl učit se zebounsky volat o pomoc, když jste stálým obyvatelem jednoho malého zapomenutého hřbitova?
A přesto…
Někdy nám život dává lekce, které jsou blízké učení se noční zebounštině: NEDÁVAJÍ SMYSL. Zdá se to zbytečné, divné a možná dokonce i otravné. To je v pořádku. Nikdo nikdy netvrdil, že to bude vždy zábava. (Ostatně, to zda bude či nikoliv, je hlavně na nás.)
Ačkoliv nemusíme rozumět smyslu každé lekce, je někdy lepší, bez ohledu na vlastní dojem, jisté události jednoduše přijmout a zapamatovat si je. Prostě je vzít jako součást cesty. A nesnažit se stále odporovat, zpochybňovat a být v opozici…
Zkuste se na to podívat tak, že co se může jevit DNES jako totální pitomost, se ve sledu událostí následujících, o kterých nevíte zhola nic, může ukázat jako to nejdůležitější, co jste se měli (a mohli) naučit.
A někdy taky ne! Ale to ví jen čas. V tom je to největší kouzlo 😉