Křoupu kokosové plátky jeden za druhým tak rychle, že jsou jako nekonečná kokosová cesta. Ta vůně a nezaměnitelná olejová chuť, která mi pomalu obaluje zuby a jazyk… Čím víc koušu, tím víc je vše intenzivní.
Křoupu a rychle pročítám jeden článek, který vím, že teď už nedočtu. Od třetího odstavce pod druhým nadpisem vnímám jen hemžení myšlenek. Nemůžu pokračovat, dokud si to sama pro sebe neurovnám. Vždyť jsem právě dostala impuls k odpovědi na svou otázku, proč tolik toužím dokončit 365 dní psaní…
Vždycky mě tolik bolí, jak to zase nedávám. Beru si to příliš osobně. Stále se porovnávám se sebou před 10 lety a byť stejněkrát odůvodněné, vždy se to zas vynoří úplně nastejno. Jenže ono vůbec nejde o těch 365 dní v kuse. Samozřejmě, že by bylo báječné mít nějaký vyšší záměr, mít něco ještě k tomu, ale možná, že v tom je celý zádrhel. Dělám si z toho projekt, který musím dodržet. Úkol, který se musí odškrtnout.
Přestože v jiných věcech to funguje skvěle, v psaní je to kontraproduktivní. Přesto se pořád snažím to překonat. Když to nejde malou silou, půjde to větší. Ach jo. A radost je zas v háji.
Tohle musím rozlousknout. Když jednou něco nevyjde, je to „náhoda“. Podruhé, no budiž. Potřetí už to začíná zavánět podezřelostí, ale znovu? Tohle už není o psaní jako takovém. Tady se někdo snaží prorazit hlavou zeď a pořád mu to nedochází.
Vždyť už to víš, že přání násilím nejdou. Ani by tě neměly ničit. Takhle to nefunguje. Jakmile musíš táhnout, je to past. Past, do který spadneš jako první. Past, ze který se budeš muset sama dostat. Jooo, jasně, že se to vždycky povede. Vždycky se to povede, ale nebylo by lepší se pasti vyhnout? Nebylo by lepší se opravdu podívat než uděláš další krok? Přestat si myslet, že víš, co se děje a skutečně vědět?
Můžeš za půl roku začínat další výzvu nebo skutečně pochopit, o co tady běží.
Můžeš ale nemusíš. Záleží jen na tobě, zda se chceš uštvat proti proudu nebo nechat řeku dělat to, co umí nejlíp.