Chytla jsem to. Nevím přesně kdy a kde, ale začalo mě to taky sžírat. Pomalu a nenápadně. Stejně jako tisíce dalších lidí tohoto světa. Jako většinu dospělých, kteří chodí ve všední dny do práce a o víkendech v křeči dohánějí to, co nestihli přes týden. Hlavu mají za ty roky hluboce skloněnou a srdce prázdné, až to bolí.
O čem to mluvím? O syndromu ztracených snů.
Ačkoliv to není oficiální terminus technicus, od určitého životního okamžiku se pro většinu z nás stane nevyžádaným přítelem. Podlehnutí, jak se zdá, je jaksi nevyhnutelné a všeobecně přijímané jako normální. Dospět přece musíme každý, no ne? Ovšem nejkrutější na tom všem je, že se nám to svinstvo děje nenápadně, bezbolestně a plíživě. Den po dni. Naprosto obhajitelně ve jménu běžného života a racionality. Ti nejotrlejší jsou na to dokonce i hrdí.
Nedávno jsem se přistihla, že začínám být také lehce (občas i těžce) postižena.
Ráda bych si myslela, že za to tak úplně nemůžu, že to není moje chyba. Ladně a s chutí bych se zbavila zodpovědnosti. Jenže i přes vysokou nakažlivost a plošné vyvolání dojmu, že je ztráta snů normální, je pravdou, že za to nemůže něco nebo někdo zvenčí, ale my sami. Každý z nás, kdo se nechal „nakazit“.
A já se nechala.
Ukolébala jsem se tím, že je to většinová záležitost. Jednoho dne to čeká každýho.
Bezbolestně propadneme šedí bežných dní a ani si toho nevšimneme. Paradoxně jsme i jaksi vděční, že to tak je. Jenže to neznamená, že je to správně, že je to v pořádku. Norma pouze označuje obecně přijaté řešení či přístup k určitého tématu. Zda je řešení opravdu správné, není na tvrzení většiny. To prověřuje realita. A tohle chci zdůraznit. Normální neznamená správné. Tak co s tím?
Nechat to být? Podlehnout? Vzepřít se?
Copak něco z toho dává smysl? Jenže když už jste se jednoho rána probudili a s hrůzou, mísenou hlubokým zklamáním, zjistili, že nemáte svý sny, překročili jste jistou hranici. Vážně je tu velká šance, že tenhle stav nemusí být finálka. Minimálně pro vás. Otevřeli jste dveře k velkému hledání něčeho krásného uvnitř vaší stísněný dušičky. Tak co, vstoupíte?
Asi nemá smysl si teď něco nalhávat. Nebude to jednoduchý. Bude to dost možná to nejnáročnější a nejdelší hledání, který podniknete. Budete to chtít tisíckrát vzdát, protože… Prostě proto. Je totiž snadnější se vrátit ke svýmu starýmu známýmu životu, který vám za ta léta pěkně sedl. Tak pěkně, že jste si ani nevšimli, že máte svázaný ruce a trčíte už pár let na stejným místě. I přesto uvědomění bude ×krát pohodlnější zůstat ve vlastní bublině a tvářit se, že je to v pohodě. Jenže už nebude. Pokud se musíte tvářit, že to je v pohodě, tak je nejvyšší čas vydat se na cestu…
Budeme na ní společně.
Spousta starostí a úkolů běžnýho života nás bude chtít semlít. Přidají se pochybnosti a nejistota, kde začít, jak pokračovat a jánevímcoještě. Mám to stejně. Vždycky, když se přistihnu, že to zase chci vzdát, že do svejch snů zase házím vidle, tak tomu neodporuju. Chvíli to nechám být tak, jak to teď aktuálně mám. I když to nechápu, na nějaké úrovni vím, že to teď takhle potřebuju…
Nesnažím se namotivovat. Nehecuju se. Nevyčítám si.
No, upřímně. Zpočátku to zkouším, ale cítím se pak ještě hůř. A když se cítím už fakt hooooodně blbě a brečím sama ze sebe, musím to nechat odeznít. Projít tím. Nechat se tím prostoupit skrz naskrz. Probolet to. (A probulet). Už před lety jsem totiž zjistila, že když padám dolů, je lepší pád nebrzdit. Je to tak rychlejší. Neříkám méně bolestivé, ale rekonvalescence je mnohem kratší.
Proto opakuju: Nebrzdi pád!
Ověřeno. Počkej, až žuchneš na zem, protože z tý se dobře vstává. Člověk může taky chvilku posedět a popřemejšlet, co a jak. Může v klidu osušit slzy, obvázat rány, pofoukat bebíčka a taky si ujasnit, co vlastně skutečně chce. Po čem jeho srdce vážně prahne a touží.
Mně při tomhle probírání myšlenek často zaplaví příjemná vlna odhodlání a úlevy. To je pro mě znamení, že jsem to (pro tentokrát) ustála. Až pak přijde prostor na trochu sebe-analýzy. Zeptat se sám sebe:
- Co mě do týhle situace dostalo.
- Co mě přivedlo k pádu.
- Proč jsem tolik chtěla ho nezažít.
- A hlavně, co udělat pro příště jinak, abych nemusela padat do nekonečna.
I když mi všechno tohle rozjímání nezaručí, že znovu nepadnu, zvyšuje mi šance pro poučení se z vlastních chyb. A to chceš! Protože na cestě za svými sny budou mraky pádů. Čím dřív se naučíš neopakovat stejný chyby a čím líp se naučíš padnout a vstát, tím líp pro tebe. To dělá rozdíl.
A co že je můj největší, nejhlubší sen? Absolutní porozumění.
Pozn: Článek je součástí blogerské výzvy 2020 od Veroniky z nabloguzalezi.cz.