S knihou v ruce můžete prožít tisíc různých příběhů, nasát kopec nepoznaných emocí, zážitků a různých úhlů pohledu. A třeba i procestovat půlku světa, aniž byste vytáhli paty z domu. Miluju čtení. Ty chvíle zastavení se nad stránkami. Všechno to, co se ve vás odehrává, když se vám hlavní hrdina postupně dostává pod kůži… Když se noříte víc a víc do příběhu. Líbí se mi, jak mě knihy mění. Jak mi rozšiřují obzory a ukazují kouzlo jazyka. Baví mě ty chvilky ponoření se do jinýho tady a teď.
Mám dilema. Jak vybrat tu NEJ?
Pro milovníka knih je to překvapivě náročná otázka. S každou další knihou je zapeklitější, protože každá kniha má to své, pro co byste si ji mohli oblíbit. Ale výzva je výzva. Zvu vás na malou okružní jízdu mezi řádky a na stránky vonící dobrodružstvím.
Krása nesmírná je klasická pohádková knížka, ze které bych si teď hned nevybavila pohádku, ale nepřehlédnutelný červený přebal a spousta ilustrací – někdy děsivých, jindy legračních – mi uvízla v mé dětské paměti. Pamatuji se, že jsem si jí často sama ráno jen tak ze zvědavosti a nadšení prohlížela a hledala určité obrázky. Z knihy pohádek od Boženy Němcové bych znala i teď minimálně každou druhou, přesto si Krása nesmírná vytvořila zvláštní kotvu, kterou nelze jen tak zvednout a vyplout, aniž bych jí zmínila…
Pohádky pro všední den je báječný mix ke čtení a hraní od jara do zimy. Příběhy, pohádky, básničky, prasátkový komiks, deskové hry a tvoření pro volnou chvilku. Všechno v jedný šikovný knížce, pěkně v kontextu 12 měsíců. Byla tak jiná oproti ostatním. Pamatuju se, jak jsme ji s mamkou četly. Jak mi z ní četla. Když si ji znovu prohlížím (ano, stále ji mám), některé ilustrace ve mně vzbuzují vzpomínky, které ani neumím popsat. Je to jen pocit, pocit známosti a něčeho milého, co cítím u srdce a je mi tak moc dobře. To mě vážně baví.
Mezi brášky je kouzelná útlá knížka pro nejmenší, kterou mám jako upomínku na mateřskou školku. Mám v ní i věnování. Myslím, že jsme si jí ve školce v poslední třídě četli před spaním, když byl polední klid. Bráškové byli takoví pidižvíci z lesa a i když si už příběhy nemapatuju, vím, že to byly milé, klidné chvilky a že byla i zábava.
Komiksový Punťa. Kdysi jsem za vysvědčení dostala souborné vydání nejlepších komiksů s Punťou, který frčel v době mládí mojí babičky. Punťa je chytrý, kamarádský a vtipný pejsek, je to gentleman, který má rád spravedlnost. Ale občas umí být i pěkný lotr a zlobidlo, Když jsem tenkrát Punťu dostala, trochu mě to překvapilo a možná bych řekla i zklamalo (mám pocit, že jsem tehdá hrozně toužila po Letopisech Narnie, které jsem pak nakonec o rok, dva později dostala), ale nakonec jsem ho slupla jak malinu. A mé malířské touze neuniklo černobílé zpracování, které jsem tehdy příliš nedocenila a vzala to jako trochu jiný omalovánky. Bůhví proč!?
Anna ze Zeleného domu je první knížka od mé nejlepší kamarádky a spolužačky, se kterou jsem seděla v lavici celý druhý stupeň. Jestli bych někdy někoho označila za vášnivého čtenáře a knihomola, byla by to právě ona. Stále ležela v knihách. Myslím, že by mi klesla čelist, kdybych věděla, kolik jich skutečně přečetla. *K* četla pořád a při každé návštěvě měla rozečtenou jinou. Bylo to fascinující. Milovala detektivky a dobrodružné fantasy příběhy. Annu jsem vůbec neznala a přiznám se, že mě názvem knížka nezaujala. Pustila jsem se do ní právě proto, že byla od ní, od mojí nejlepčejší kámošky. A bylo to nádherný čtení. Tuhle knížku mám stále v knihovně a v srdci asi napořád.
Egypťan Sinuhet je klasický kousek z povinné četby na střední. Jedna z prvních knížek na cestě k dospělosti. Četla jsem ji přes vánoční prázdniny. Patří mezi první knížky půjčené z knihovny pro dospělé a je to ještě v době, kdy existovaly papírové průkazy a knížky se půjčovaly tak, že v každé byl půjčovní list, knihovnice do něj zapsala vaše číslo a dala razítko. Když jste ji vraceli, vyhledala příslušnou kartičku v kartotéce půjčených knih (což byl takový stůl s drážkama po kartičky velikosti A6), vložila zpět do knihy a bylo. Pamatuju se, jak jsem jí hledala úplně úplně vzadu, protože beletrie s autory od dvojitého vé byla až v samých útrobách knihovny. Neuvěřitelně tam čpěla směs vlhkého starého papíru, prachu a lepidla. Člověk se až zalykal a současně to musel s určitou úchylností nasávat a libovat si v tom. 600 stránkový skvost vypráví o životě lékaře Sinuheta. O jeho cestách, běžném životě bezvýznamných lidí, ale i zkušenostech z faraonského dvora. O lásce, přáních, překvapivých odhaleních, ale také nečekaných utěcích a cestách do různých míst (třeba Kréta je obzvláště výživná). Barevný, silný příběh…
Čtyři dohody mi otevřely nové dveře do další části osobního rozvoje. Je to první kniha, jejíž obsah jsem opravdu začala prakticky začleňovat do života a nějakou dobu jsem dost sledovala svoje slova, myšlenky a celkový přístup. Nejlákavější pro mě bylo nebrat si věci osobně, protože právě to mě asi nejvíc brzdilo (kdo ví, možná furt brzdí). Čtyři dohody jsem si také vylepila na zdi ve svém prvním „pankáčském“ podnájmu s kámoškou. Připomínaly se my hned vedle pohlednic a plakátů Honzy Volfa. Bylo to skvělý.
Projekt manželka je neuvěřitelně vtipná knížka o chlápkovi s aspergerem. Dostala se mi do rukou v době, kdy jsem zase začala víc chodit do mé milované „malé“ knihovny a půjčené knížky jsem si i četla, nejen terapeuticky půjčovala. Zaujalo mě tehdy spojení slov v názvu a minimalistický přebal s chlápkem, co jede na kole. Hned po prvním prolistování v knihovně mi bylo jasný, že se nasměju a objevím svět, o kterým jsem neměla ani tucha. Nemýlila jsem se. Svižný, vtipný, velmi čtivý příběh slupnete jak malinu. Jo a má i pokračování. To bylo taky fajn, ale první je první.
***
Jestli bych tenhle výčet označila za přehled nejoblíbenějších knih?
Možná. Jen stále nevím, jaké parametry by měly tu nej knihu určit. A tak zůstávám u toho, co znám: nezapomenutelné chvíle s nimi spojené…
Článek je součástí blogerské výzvy 2020 od Veroniky z nabloguzalezi.cz. Zapoj se taky. Více info zde >