Pokaždé, když si uvědomím, že bych měla víc fotit, dojde mi, že bych měla i víc psát a malovat. Jako kdyby ty věci byly nějak spojený. Možná jsou. Možná se jen chci vyhecovat, abych nezapomínala dělat i to, co mě baví a nabíjí energií. Dělala to víc a pro sebe. Nechávala si vzpomínky. Nebála se je sdílet…
Jooo, člověk něco chce, ale občas se to tříská s tím, co život přináší. Třeba když máte dvě děti, tak už není tak úplně ízy kreslit ve večerních kurzech akty nebo fotit koncerty a festivaly. Musíte si najít jiný objekty. Což není vždy tak jednoduchý, protože se vám může i stát, že nejdřív bude třeba znovu vzkřísit vlastní touhy a pak teprve promyslet nové cesty jejich realizace. A to není hned! Takový proces může zabrat i pár dní let…
Skvěle zabírá prostě začít. Klidně i trochu bezhlavě, zhurta – nějakou výzvou. Mně z toho občas vylezly zajímavý věci. Je mi ale jasný, že to není pro každého, ovšem zkusit to znamená zjistit, kudy cesta (ne)vede. To je taky dobrý vědět, než o tom stále jen přemýšlet a uvažovat.
Promýšlení se nemá moc přehánět, vím o tom svý. Může vás to zakonzervovat v dlouhé nečinnosti, ve které, dřív než si stihnete uvědomit, budete nekomfortně přežívat. Musíte být ovšem připravení statečně přijmout i porážku. Můžete například po 133 dnech kreslení zjistit, že dalších 232 prostě nedáte a tak se vám ve třetině rozpadne projekt, ze kterého mohl vzejít zajímavý výsledek. V polovině letošního května jsem takovému rozhodnutí čelila a ze dne na den jsem 365 art projekt ukončila. S hrdostí.
No dobře, i s trochou smutku. Ale bez lítosti.
Zato se čtením si stěžovat rozhodně nemůžu. Možná, že je teď lepší období pro knížky. Za poslední měsíce trhám doslova rekordy. Když jsem nedávno doplňovala přečtenou literaturu do účtu v ČDBD, úplně mi spadla čelist! Pravda ovšem je, že se mi daří začíst se i 5× týdně. Obzvláště skvělá jsou časná rána, kdy si čtu tajně v posteli zatímco všichni ještě spí. Nikdy by mě nenapadlo, jak báječné může být vzbudit se brzy a začít den tím, co máte rádi. No, možná mi velkou inspirací byla i kniha Hala Elroda, Zázračné ráno (Doporučuji přečíst. Přestože se autor občas až nadmíru opakuje, je to i navzdory tomu inspirativní a motivační.)
Takže teď už jen to focení. První vlašťovka ve Week of life sice jaro nedělá, ale udělat jednou měsíčně fototýden, tak jak jsem si slibovala ve 101 cílů, zas takový problém není.
Ostatně „nejde“ je jen v naší hlavě! Jde spousta věcí, když už je děláte 🙂 Nejtěžší je začít a najít si na to čas. Bez viny. Přiznat si svoje priority. Odsunout něco, co nedává tolik smysl. Trochu se zorganizovat v tom, přes co nejede vlak. Opravdu chtít. Vnitřně toužit…
A hlavně nezapomínat, že den není nafukovací. Obzvlášť pokud jste rodič.
Dvojnásobný.