Když zůstanou věci rozepsaný a schovaný v jedničkách a nulách mýho počítače, je to jako bych zapomněla. Jenže pak si je přečtu a všechno se vrátí. Veškerý věci, který jsem chtěla odložit na papír, zbavit se jich, najednou žijou. Někdy hluboko uvnitř s plnou dávkou emocí a jindy jen jako obrázek, u kterého už přesně nevím, kdy a jak se objevil. Vidím jen finální výsledek, ale proces patří minulosti.
Nevím, co je lepší. Získat odstup nebo být stále ponořená, jako by to bylo včera?
Občas mám pocit, že věci, které nechci, aby vybledly, ztrácí sytost mnohem rychleji než to, co bych nejradši překryla pořádnou vrstvou trvalého nátěru. Mám důvodné podezření, že právě to je kamenem úrazu.
Je v tom jistá ironie, ale to se občas stává. To, co chceme potlačit, se dere na povrch a stále prudí. Smetí se musí vynést, nepomůže zamést ho pod koberec a tvářit se, že tam není. Proto jednou za čas, když už vás vlastní boty tlačí příliš, je dobré sednout si a podívat se, jestli ten kamínek nejde jednoduše vyklepnout. Často vás překvapí, že to jde mnohem snáz, než jste si mysleli. Ostatně, věřit nemusíte, ale dokud to nezkusíme, bude vás v botě pořád tlačit.
Já vím, není to vždycky příjemný! To není příjemný nikomu. Člověk dopředu neví, zda to, do čeho se pouští, nesahá mnohem hlouběji než to vypadá. Člověk neví, zda za tím vysypaným kamínkem není ještě větší, ostřejší a dotěrnější. Nikdy neví, jestli je to opravdu kamínek a ne šedošedá skála, kterou nepůjde hnout. Ale to je riziko. To je součást procesu.
Naším úkolem je pravidelně nacházet čas tohle riziko cíleně a oddaně podstupovat. A snad právě tou pravidelností a péčí i minimalizovat jeho dopady. Tím, že nebudeme čekat a tvářit se, že tam nic není. Nebudeme čekat až na nohy rozedřené do krve…
Ale paradoxem je, že i když se objeví něco opravdu velkýho, stejně je to úleva.